Kliknutím zvětšítePortrét ženy, která se podle různých pramenů mohla ve skutečnosti jmenovat Lisa Gherardini či Lisa del Giocondo, vytvořil začátkem 16. století geniální italský renesanční umělec Leonardo da Vinci. Obraz se podobně jako celé jeho dílo stal součástí světového kulturního dědictví, přesto však byla jeho popularita až do začátku 20. století srovnatelná s řadou jiných velkých renesančních děl.
Teprve 21. srpna 1911 se stalo něco, co z Mony Lisy udělalo v neuvěřitelně krátké době globální ikonu a doslova vystřelilo její známost nad všechny konkurenty. Tou událostí, která to způsobila, byla - její krádež.
Lov na velké ryby
Prvním, kdo si všiml, že Mona Lisa v Louvru chybí, byl francouzský malíř Louis Béroud, který přišel do muzea druhý den po krádeži se záměrem udělat si tam náčrt svého vlastního obrazu "Mona Lisa v Louvru" (Mona Lisa au Louvre). Když ale došel k místu, kde měl být portrét vystaven, s překvapením objevil na zdi jen čtyři kovové úchytky na rám. Prostor mezi nimi byl prázdný.
Béroud uvědomil muzejní stráž, ale ani on, ani hlídači si zatím nemysleli, že se děje něco mimořádného. Usoudili, že obraz je zřejmě právě fotografován pro nějakou reklamu na muzeum. Teprve, když se Béroud po několika hodinách vrátil a obraz stále chyběl, pochopil, o co jde, a zalarmoval policii. Ta uzavřela na týden muzeum a spustila vyšetřování, které vstoupilo do dějin.
Prvním podezřelým se stal jistý umělec jménem Géry Piéret, který již kradl v Louvru v minulosti, a byl tak v policejních záznamech. Piéret ale nebyl ve městě a detektivové ho nemohli najít. Rozhodli se upozornit jeho zaměstnavatele, a hned měli druhého podezřelého, tentokrát o poznání slavnějšího: Piéret totiž pracoval pro Guillauma Apollinaira, francouzského básníka a spoluzakladatele surrealismu, jenž se ke své škodě v minulosti opakovaně veřejně vyjádřil, že by Louvre měl být spálen. Policisté usoudili, že ví o krádeži určitě víc, než tvrdí, a slavný autor skončil ve vazební cele.
Také další muž, na něhož se policie zaměřila, se řadil k tvůrčím veličinám své doby, vytvářejícím nové umělecké směry. Byl jím totiž španělský malíř Pablo Picasso. Ten měl pro změnu smůlu, že od Piéreta koupil před časem nějaké iberské kamenné hlavy, aniž by tušil, že ten je předtím ukradl právě v Louvru.
Oba slavní muži zažili v rukách policie nejednu horkou chvilku, ale dokázat jim nemohla nic, protože s krádeží Mony Lisy neměli nic společného. Nakonec byli zbaveni všech obvinění, jen Picasso musel vrátit kamenné hlavy zpět do muzea.
Zloděj vlastenec
Skutečným pachatelem byl italský sklenářský pomocník Vincenzo Peruggia, který měl na zakázku Louvru vytvořit ochranné skleněné schránky na některé z nejslavnějších uchovávaných děl, včetně Mony Lisy.
Podle jedné pozdější vyšetřovací verze žil Peruggia v přesvědčení, že Monu Lisu "ukradl" Italům o sto let dříve Napoleon Bonaparte při své vojenské expanzi, a jako skutečný italský patriot hodlal vrátit dílo zpět do Itálie. Sice se pletl, protože Mona Lisa se dostala do Francie ještě se samotným Leonardem da Vincim, jenž dožil svůj život na francouzském zámku Clos Lucé, a po jeho smrti ji odkoupil osobně francouzský král František I., ale to zlodějovu vlasteneckému zápalu nevadilo.
Motiv mohl být ale i finanční, protože jeden z Peruggiových přátel vlastnil několik kopií slavného obrazu - kdyby originál zmizel, kopie by pravděpodobně stouply v ceně.
Ať tak nebo onak, v neděli před krádeží se Peruggia vydal do muzea, protože věděl, že bude druhý den zavřené, a schoval se přes noc ve skříni. Na druhý den ráno si vzal na sebe bílý plášť, jaký nosili muzejní zaměstnanci (díky své předchozí práci v Louvru ho znal), zamířil k obrazu, sňal ho jednoduše ze zdi (alarmy tehdy nebyly), vyndal z ochranné skleněné schránky a pokusil se ho vynést pod pláštěm. Nevšiml si přitom, že na vnitřní straně skla nechal otisk prstu.
Z Louvru se chtěl dostat bočním východem, jenže ten byl zamčený. Peruggia se pokusil zámek otevřít, ale nepovedlo se mu, musel tak nějakou dobu čekat, než se do práce dostavil jeden z muzejníků, který si odemkl.
Obraz schoval ve svém bytě do dřevěné truhly a dva roky o něm nikomu neřekl. Nakonec se jej ale přece jenom pokusil prodat Alfredu Gerovi, který vlastnil ve Florencii galerii Uffizi. Galerista uvědomil policii a Peruggia byl zatčen. Mona Lisa pak byla asi týden ve florentské galerii vystavena, než se 4. ledna 1914 vrátila do Louvru. Peruggia si za krádež odseděl sedm měsíců nepodmíněně, po propuštění narukoval rovnou do války. Zemřel v roce 1925.
Nový život Mony Lisy
V té době však už příběh Mony Lisy nabral úplně nové obrátky, a to zejména díky světovému tisku, pro který byla krádež v Louvru vítaná senzace. Než se obraz znovu našel, objevily se jeho reprodukce na titulních stranách tisíců novin.
"Šedesát detektivů hledá ukradenou Monu Lisu," hlásaly titulky. "Před Louvrem se srocují úzkostlivé davy, které marně doufají, že uslyší uklidňující zvěst, že se Mona Lisa Leonarda da Vinciho našla ukrytá někde v muzeu. Zatím není nic známo o tom, kde se obraz nachází, a veřejné mínění přechází od nedůvěry k největšímu rozhořčení," psal 23. srpna 1911 New York Times.
Krádež Mony Lisy navíc zajímala nejrůznější lovce záhad a amatérské detektivy, kteří nevěřili, že by Perrugia byl jediným pachatelem. V roce 1932 otiskl americký deník Saturday Evening Post článek Hearsta Karla Deckera, podle nějž byl iniciátorem krádeže Argentinec Eduardo de Valfierno, jenž si objednal a zaplatil u několika mužů včetně Peruggia krádeže vzácných obrazů, a poté pověřil francouzského restaurátora umění a padělatele Yvese Chaudrona, aby vyráběl jejich kopie, jejichž prodejem chtěl zbohatnout. Decker tato svá tvrzení nikdy nedoložil, ale článek si přesto získal značnou pozornost
Slavná malba na dřevěné topolové desce zkrátka přestala být jen obrazem, ale stala se příběhem. Krádež založila její legendu, a na tuto legendu se pak neustále nabalovaly další a další vrstvy. A třebaže povědomí o samotné krádeži mezi lidmi během času opět zesláblo, sláva obrazu už zůstala. Což je možná projev dějinné spravedlnosti.
11
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
