Kliknutím zvětšíteAčkoli se 17. leden roku 1773 opravdu zapsal do historie jako den, kdy kapitán James Cook převedl svou loď i s posádkou přes jižní polární kruh, otázka, zda tam byl opravdu první, je dodnes trochu sporná.
„Cookovo tvrzení v deníku, že jeho loď byla ‚nepochybně první a jedinou lodí, která kdy překročila tuto linii‘, je pravděpodobně technicky správné v tom, že pokud by lidé tuto hranici přepluli dříve, což je možné, učinili by tak spíše ve člunu než na lodi,“ podotýká k tomu trochu rezervovaně britský historik Stephen Baines na stránkách The History Press.
Cesta za úrodným jižním kontinentem
K překonání jižního polárního kruhu došlo při druhé plavbě Jamese Cooka, jež se uskutečnila v letech 1772 až 1775. Zadala ji britská vláda na doporučení vědecké Královské společnosti a jejím cílem bylo doplout co nejdále na jih, aby se konečně zjistilo, zda existuje nějaká velká jižní pevnina, jež se tehdy označovala jako Terra Australis, tedy Jižní země.
Při své první cestě, uskutečněné v letech 1768 až 1771, prokázal Cook obeplutím Nového Zélandu, že tyto dva velké ostrovy nejsou na jihu připojeny k žádné větší pevnině, a zmapoval také téměř celé východní pobřeží Austrálie.
Přesto se nadále předpokládalo, že ještě jižněji se rozkládá další kontinent Terra Australis. O jeho existenci byl přesvědčen nejenom skotský geograf a první hydrograf britské admirality Alexander Dalrymple, ale i další vědci z Královské společnosti. Britská vláda nepřestávala doufat, že objevem tohoto, jak věřila, rozsáhlého kontinentu, posílí své postavení námořní velmoci.
Nathaniel Dance: Oficiální portrét kapitána Jamese Cooka, 25. května 1776
„Cook byl skvělý navigátor a kartograf a na této cestě mu pomáhala moderní technika. Dosáhlo se mnohého, ale cílem nebylo jen najít nová místa, nové lidi a nové rostliny. Šlo především o obchod. Královská společnost i vláda měly zájem na tom, aby byla konečně vyřešena existence či neexistence Terra Australis, tedy velké úrodné pevniny nacházející se jižně od Austrálie,“ vysvětluje Baines.
Strastiplné přípravy i cesta
Hned na začátku cesty však došlo ke zpoždění. Původně měl totiž s Cookem vyplout k jihu opět i britský botanik Joseph Banks, účastník jeho první výpravy, jenž se proslavil podrobným popisem unikátní australské fauny a flóry, včetně prvního pozorování klokana. Banks měl ale při druhé výpravě hodně požadavků týkajících se vědeckého vybavení na palubě lodí, a britská vláda mu nakonec nedala souhlas s naloděním.
Botanik tedy místo toho uspořádal svou vlastní expedici k Orknejským ostrovům, a Cookovy lodě Resolution a Adventure vypluly se zpožděním, vyvolaném těmito průtahy, do Antarktidy až v červenci 1772. Na lodi Resolution (Odhodlání) velel sám Cook, druhou loď Adventure (Dobrodružství) vedl kapitán Tobias Furneaux. V pondělí 13. července 1772 propluly obě lodi Plymouthským průlivem a zamířily na jihozápad.
Už v srpnu bohužel přišly první ztráty na lidských životech, protože při zastávce na ostrově St. Jago (dnes Santiago) spadl jeden z námořníků přes palubu a druhý se na ostrově nakazil horečkou, které podlehl. Počet obětí rozmnožil ještě v říjnu jeden kadet, který zemřel na tyfus, jímž se nakazil rovněž naostrově.
Koncem října zakotvily obě lodě ve Stolové zátoce u Mysu dobré naděje, kde doplnily zásoby. Po třech týdnech pak vypluly na jih směrem k ostrovu, který objevil v lednu 1739 francouzský mořeplavec Jean-Baptiste Bouvet a o němž se Cook domníval, že by mohl být součástí Terra Australis (Bouvet totiž celý ostrov neobeplul, takže se nevědělo, zda jde o ostrov nebo o výběžek pevniny).
V oblasti věčného ledu
Dne 1. ledna 1773 se obě Cookovy lodi dostaly do oblasti ledu, který se od nich táhl všude jižním směrem. Cook si toho dne poznamenal do lodního deníku, že se dostal nejdále na jih od 30. ledna 1769.
Jeho deník z té doby zaznamenává vichřice, přeháňky se sněhem a mlhu. „Tři hodiny po půlnoci se počasí umoudřilo a odkrylo nám pohled na Měsíc, který jsme spatřili poprvé od chvíle, kdy jsme opustili mys Dobré naděje. I podle toho si lze utvořit úsudek o tom, jaké počasí máme od chvíle, co jsme opět na moři,“ zapsal si v té době Cook.
O den později napsal: „Všechna lanoví pokryl led a vzduch se ochladil. Posádka to však snášela dobře, každý byl oblečený v zimním kabátu, páru rukavic a velké čepici vyrobené z plachtoviny podšité plátnem. Vydržet chlad pomáhá všem také sklenka brandy fasovaná každé ráno.“
Velké „ledové ostrovy“ (ve skutečnosti šlo spíše o velké ledové kry) byly podle něj v té době už pro posádky obou lodí natolik obvyklé a známé, že je většinou míjeli bez povšimnutí.
Led na jedné straně námořníkům trochu ztrpčoval život, na druhé však byl pro ně životně důležitý, protože představoval zdroj pitné vody. „Za velmi pěkného počasí jsme spouštěli naše čluny, aby posbíraly velké kusy volně plujícího ledu a dopravily je na loď. Naložili jsme takto šest plných člunů ledem, který nám po rozpuštění v měděných kotlích poskytl sedm tun vynikající sladké vody,“ zapsal dne 9. ledna 1773 do svého deníku druhý důstojník na lodi Adventure James Burney.
Výprava také popsala zvláštní světelné podmínky, při nichž po celých 24 hodin zažívala pocit denního světla, což se ve svých kresbách pokusil zachytit i ilustrátor výpravy William Hodges.
Jídelníček z přidělených zásob si námořníci občas zpestřovali lovem. Kapitánovi lodi Adventure Fourneauxovi se při této příležitosti podařilo zastřelit i nikdy předtím nepopsaného ptáka, pravděpodobně druh albatrosa, který výprava nazvala Diomedea palpebrata (dnes je znám jako albatros světlohřbetý, případně šedohřbetý). Popsala jej jako tmavě šedého, s černou hlavou, křídly a ocasem a s nohama v barvě temné modři. Podle Cooka jej někteří námořníci překřtili na „kvakerského ptáka“, právě podle jeho šedé hrobové barvy.
Přes polární kruh
Do 17. ledna 1773 si Cook zapsal, že posádky obou lodí naštěstí zaznamenaly „pět po sobě následujících snesitelných dobrých dnů, které nám pomohly při nezbytných pozorování pro nalezení místa pro lodě a pro variace kompasu… Naše pozorování dalekohledem jsou rozhodně přesnější, když je loď dostatečně stabilní, což se však stává velmi zřídka, takže většinu pozorování na moři provádíme bez nich. Ale ať jsou prováděna tak nebo onak, jsme si jisti, že místo pro lodě najdeme na moři do stupně a půl“.
Téhož dne si kapitán poznamenal do deníku onu slavnou zmínku o překročení jižního polárního kruhu: „Jsme nepochybně první a jedinou lodí, která kdy překročila tuto hranici,“ uvedl pyšně Cook.
Další člen jeho posádky, protestantský pastor a přírodovědec Johann Reinhold Forster, popsal polární kruh jako „místo, kam před britským národem žádný navigátor nikdy nepronikl, a kam jen málokdo, nebo nikdo nikdy nepronikne, neboť plavit se po oceánu všude tam, kam je rozprostře své slané vlny, je vyhrazeno pouze svobodomyslným synům Británie“.
Je docela hezkou ironií osudu, že tak vyhraněně nacionalisticky psal právě Forster, který měl sám německo-skotský původ.
Na druhý den se Cook vyšplhal na lodní stožár do tzv. vraního hnízda (pozorovacího stanoviště), aby se rozhlédl, ale všude na jih i jihozápad viděl jen nepřerušené pevné ledové pole, kudy už lodě nemohly pokračovat, takže otočil výpravu na východ.
„Podle mého názoru nebylo v souladu s bezpečností šalup ani s jakoukoli prozíravostí, abych pokračoval v cestě dále na jih, protože léto už napůl uplynulo a trvalo by nějakou dobu, než bych ten led někudy kolem obeplul – za předpokladu, že by to bylo vůbec proveditelné, což je však sporné," uvedl Cook.
William Hodges: Mys Dobré naděje, pohled z paluby lodi Jamese Cooka Resolution, 1772
Při zpáteční cestě se počasí zhoršilo. Cookův deník zaznamenává vichřice a mlhy spojené se sněhem, kroupami a plískanicemi. Třicátý leden 1773 popsal Cook jako první a jediný den, kdy posádka nikde v dohledu neviděla žádný led.
O týden později však obě lodi opět vpluly do husté mlhy, kdy ztratily vizuální kontakt s okolím a v důsledku toho se rozdělily. Po třech dnech marného hledání Adventure se Cook rozhodl plout dále s Resolution sám dál východním směrem a pátrat po Jižní zemi, ale toto odhodlání mu vydrželo jen do 24. února. Pak se jeho loď znovu přiblížila oblasti hustě pokryté plovoucími ledovci a pokryčovat ve stejném směru bylo nebezpečné. Cook tak zanechal hledání Terra Australis a otočil loď zpátky na sever
Zpátky v Evropě
Cesta zpět vedla přes Nový Zéland a trvala ještě dva a půl roku. V květnu 1773 se Cookova Resolution znovu setkala s Adventure, v říjnu se však lodi od sebe opět oddělily.
Cook se po oddělení od Adventure ještě jednou otočil s Resolution k jižnímu pólu a dostal se až k mysu Horn, nejjižnější části chilského souostroví Ohňová země.
Kapitán Adventure Tobias Furneaux se jej nejdříve pokusil následovat, ale zažil po cestě tragédii, když poslal deset mužů ve velkém kutru nasbírat na jeden z ostrovů zeleninu a všech deset zabili ostrovní domorodci. Furneaux tím přišel o podstatnou část zkušené posádky a rozhodl se pro návrat.
Do Británie tak dovedl svou loď již samostatně bez Cooka, dočkal se povýšení a v srpnu 1775 byl jmenován velitelem anglické fregaty Siren, která se záhy poté zúčastnila bojů v rámci americké války za nezávislost. Byla potopena a Furneaux i s posádkou skončil v zajetí. Propuštěn byl v dubnu 1776 a na moře už se nevrátil. Námořní soud jej uvolnil ze služby a Furneaux se usadil v Swilly, kde v září roku 1781 zemřel.
Cook se vrátil do Británie s notně pošramocenou lodí Resolution dne 30. července 1775, po více než třech letech. Dokázal, že na jih od Austrálie žádná další Jižní země oplývající medem a mlékem neexistuje. Za to se ale přiblížil na vzdálenost pouhých 120 kilometrů k pevnině Antarktidy, objevil množství nových ostrovů a u mnoha ostrovů zaznamenaných dříve upřesnil jejich polohu. Našel také řadu nových vhodných námořních tras, nová naleziště přírodních surovin a bohatá loviště velryb a tuleňů. Ta se bohužel nedlouho poté stala předmětem rozsáhlého drancování.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
