Předchozí
1 z 5
Další

„Na zdraví“ říkáme, když si připíjíme a přejeme si navzájem. Kolikrát tohle přání slyším během jedné hodiny v rámci II. ročníku Dne otevřených sklepů v Polešovicích. Třeba před sklepem Vinařství Vaďura. S nejstarším občanem Polešovic, zanedlouho sedmadevadesátiletým Josefem Macalíkem, sedícím na lavičce u velkého sudu, si na zdraví a dlouhá léta přiťukává skleničkou s vínkem jeho dcera Jana s manželem Jaroslavem Vaďurou.

Sedmadevadesátiletý Josef Macalík z Polešovic s dcerou a vnukem.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

Nenahraditelnou hodnotou je zdraví

A přiťukávají si s dědečkem i další vinaři. Mnozí si třeba ani neuvědomují, co všechno je v podobném přání obsaženo.

„Teprve v okamžiku, kdy člověka upoutá na lůžko nemoc, zjistí, jak nenahraditelnou hodnotou zdraví je. A což teprve tehdy, blíží-li se vám sto let. To člověk zjišťuje, jak mu ubývá sil, jak už nemůže být užitečný. Ale život může být hezký i v sedmadevadesáti letech, zejména, když na vás rodina nezapomíná,“ říká dědeček Macalík.

Sedmadevadesátiletý Josef Macalík z Polešovic.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

Pořádal zájezdy

Od útlého mládí vinař a sadař. Ještě loni ze žebříku prořezával ovocné stromy a trhal z něj meruňky. Letos už si prý na to netroufne. Řadu let byl předsedou polešovických zahrádkářů a vinařů a pořádal pro ně zájezdy po pamětihodnostech naší vlasti.

Sedmadevadesátiletý Josef Macalík z Polešovic se zetěm, dcerou a vnukem.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

Dnes o révě jen popovídá

„Víno mně chutná, ale moc ho nevypiju. S manželkou jsme se starali o vinici s šesti stovkami keřů vinné révy. Když manželka zemřela a mně začalo ubývat sil, předal jsem vinici dětem. Dnes si s lidmi o révě a ovocných stromech jenom povykládám, ale na moje rady už asi moc nedají, protože oni už slyšeli různých rad až, až,“ usměje se dědeček Macalík, jehož děd, Tomáš Míša, byl zakladatelem polešovické šlechtitelské stanice.

Sedmadevadesátiletý Josef Macalík z Polešovic s dcerou a vnukem.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

Pět vnuků a dvanáct pravnuků

Josef Macalík s manželkou vychovali dceru Janu a syna Jaroslava a od nich se dočkal pěti vnuků a dvanácti pravnuků. „Rád vzpomínám na Baťu, u něhož jsem začal pracovat. Léta dojížděl autobusem do Zlína, ani za totality ne do Gottwaldova,“ listuje Josef Macalík pamětí.