Kliknutím zvětšíteFrancouzské tažení do Čech bylo součástí tzv. bavorsko-rakouské války, spadající do válek o rakouské dědictví. Bavorsko a Sasko odmítly uznat nástupnictví Marie Terezie v habsburské monarchii. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht vznášel nároky na českou korunu i rakouské země. A Francie, jež měla rovněž zájem na oslabení rakouského mocnářství, ho v tom podporovala.
Francouzi v Čechách
Dne 18. května 1741 uzavřely Francie, Bavorsko a Sasko v bavorském Nymphenburgu smlouvu, na jejímž základě mělo být přerozděleno takzvané rakouské dědictví. Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy měly podle této smlouvy připadnout Bavorsku, část Slezska a Morava Sasku. Rakouské Nizozemí měla získat Francie a většinu Slezska si nárokovalo Prusko.
V září 1741 vtrhla spojená bavorsko-francouzská vojska přes Horní Rakousy do Čech a 26. listopadu obsadila francouzská armáda Prahu. V prosinci 1741 se bavorský kurfiřt Karel Albrecht nechal českými stavy provolat králem, ačkoli legální panovnicí českých byla již od roku 1740 Marie Terezie. To však nebránilo značné části české šlechty, aby mu 19. prosince 1741 vzdala pod dohledem francouzských vojáků svůj hold.
Něco takového si samozřejmě Marie Terezie nenechala líbit a po uzavření dočasného příměří s Pruskem přešla proti Bavorům a Francouzům do protiútoku. Karel Albrecht se ještě stačil dát – s podporou francouzského vojska – začátkem roku 1742 zvolit císařem Svaté říše římské a přijmout jméno Karel VII., pak se mu ale dařit přestalo.
Dne 12. února 1742, údajně právě v den, kdy byl Karel Albrecht slavnostně korunován (císařskou korunu mu při tomto obřadu posadil na hlavu jeho vlastní bratr arcibiskup kolínský), vstoupily rakouské oddíly do Mnichova. Rakouská armáda pak zamířila do Čech a začala francouské vojsko uzavřené uvnitř pražských hradeb obléhat.
Úkol vyprostit obleženou posádku připadl šedesátitisícové francouzské armádě, jíž velel maršál Jean-Baptiste Desmartes, markýz de Maillebois. Do Čech toto vojsko vytáhlo z Bavorska, odkud předtím vypudilo rakouského generála Ludwiga von Khevenhüllera.
Dne 10. října 1742 ovládli Mailleboisovi Francouzi Cheb a 12. října obsadil jejich předvoj, jemuž velel Mořic Saský, Klášterec nad Ohří. Pak se však čelu tohoto předvoje postavila do cesty Kadaň.
Drobná šarvátka s velkým významem
„Kadaňský střet byla jen drobná šarvátka, i když s velkým symbolickým významem,“ řekl Deníku historik Zdeněk Munzar, spoluautor knihy Kadaň 1742: Fiasko tažení maršála de Maillebois.
„Polovina října je období, kdy se již zřetelně krátí den a začíná zima. Francouzi museli řešit problém se zásobováním, Maillebois měl s sebou 60 tisíc mužů… Kadaňského střetu se zúčastnilo jen pár set z nich. Byla to vlastně symbolická, i když svým způsobem zlomová bitka,“ dodává Munzar.
K čemu u Kadaně vlastně došlo a proč? Francouzský nevelký pěchotní odřad, čítající několik set mužů (odhady se pohybují od 150 do zhruba 600 mužů) dostal za úkol obsadit město a pravděpodobně z něj vytvořit ubytovací a proviantní zázemí pro zbylou postupující francouzskou armádu.
Francouzi pravděpodobně nepočítali v tomto městě s odporem, protože už 12. října projely Kadaní francouzské jezdecké hlídky provázené čtyřmi důstojníky, kteří se setkali i s kadaňským primátorem Wenzelem Zettlitzerem. Poté se hlídky vrátily k vojsku, aniž by spatřily nějakého císařského vojáka.
Jenže 14. října už v bezprostředním okolí Kadaně císařští byli. Francouzských vojáků, postupujících od Klášterce ke Kadani, si totiž všimla přední hlídka předvoje uherských husarů Františka Leopolda Nádasdyho, a upozornila na ně celý silný předvoj, složený z uherských a dalmatských jednotek. Husaři následně okamžitě vyrazili ke Kadani.
K prvnímu střetu došlo kolem půl jedné odpoledne. Několik francouzských oddílů (piket) se střetlo před Kadaní s Nádasdyho husary a před jejich přesilou začaly ustupovat zpět ke Klášterci. Jedna piketa pod velením kapitána Déjeana obsadila na cestě mezi Kadaní a Kláštercem františkánský klášter a kryla ústup ostatních, přičemž zabarikádovala císařskou silnici naházenými kostelními lavicemi.
Pohled na františkánský klášter ze svahu Svatého vrchu, odkud během střetu u Kadaně v říjnu roku 1742 varaždínští hraničáři útočili na Francouze
Krátce po husarech přitáhl do Kadaně také oddíl 600 pěších varaždínských hraničářů, který obsadil Svatý vrch nad klášterem a kolem půl třetí odpoledne odtamtud vyrazil po svahu dolů proti klášteru. Prolomil francouzskou obranu a vnikl do kostelní lodi, kde došlo k boji muže proti muži. Početně slabší Francouzi neměli proti rozzuřeným balkánským bojovníkům prakticky šanci.
Po krátké bitce se zbylí Francouzi, kteří nebyli ještě zajatí nebo mrtví, dali pod velením kapitána Déjeana na ústup k řece, kde však už na ně číhali Nádasdyho husaři. Ti zlomili francouzský odpor definitivně – kdo nepadl, skončil v zajetí.
„Ke Kadani došlo ze zhruba šedesátitisícové Malleboisovy armády jen několik piket v počtu pár stovek mužů, které dokázal zachytit rakouský předvoj, konkrétně zejména Nádasdyho husaři a hraničáři, jež jim ukázali, že dál postupovat nebudou. Dvě stovky Francouzů s nimi svedly marný boj. Byl to symbolický zlom v Mailleboisově tažení,“ řekl Deníku Munzar.
Ačkoli totiž při bitce v kostele padlo pravděpodobně jen pár desítek mužů a podobný počet byl zraněn, Maillebois pochopil, že je Kadaň obsazená a jeho vyhlídky na možné ubytování a nakrmení vojska v tomto městě se vzdalují v nenávratnu. Rozhodl se proto dál nepostupovat, a stáhnout se s armádou zpátky do Bavor. Koncem října opustili jeho vojáci Čechy, kde zanechali jen silnou posádku v Chebu.
O osudu monarchie mohl rozhodnout jeden jezdec
Historik Munzar zmiňuje ještě jeden důvod, proč se francouzský velitel rozhodl záhy po kadaňské šarvátce k ústupu – na vině mohlo být i chybějící spojení s francouzskými jednotkami umístěnými uvnitř Čech.
„Že Mailleboisova armáda nepostupovala dál, nebylo dáno jen její vlastní činností, ale také pasivitou obleženého francouzského vojska v Praze. Maillebois zřejmě čekal, že mu přijdou na pomoc buď francouzské oddíly z Litoměřic, anebo že pražská francouzská armáda provede výpad na Žatec. Ale protože se nestalo ani jedno z toho, neviděl v dalším postupu údolím Ohře smysl,“ uvažuje Munzar.
V Litoměřicích byla v té době část posádky francouzského maršála vévody de Broglie, který v září, kdy se dozvěděl o Mailleboisově tažení, udělal z Prahy výpad do tohoto města a zřejmě doufal, že se v něm připojí k Mailleboisově armádě. Když ale viděl, že Francouzi postupující z Bavorska ještě v Litoměřicích nejsou, netroufl si postupovat dál, nechal ve městě asi polovinu svých mužů a s druhou polovinou se vrátil do Prahy. Litoměřická posádka pak zůstala během kadaňského střetnutí zcela pasivní, dost možná proto, že o něm vůbec nevěděla.
„Je otázka, kdo v té době francouzským vojákům v Litoměřicích velel a do jaké míry byl informován o Mailleboisově postupu,“ podotýká historik Munzar. Ten v této souvislosti připomíná, že Maillebois už za sebou jeden neúspěch v českém tažení měl, když ho císařská armáda zablokovala u Plané.
„Při svém druhém postupu přes Cheb zřejmě počítal s tím, že francouzské posádky v Čechách na takovou aktivitu zareagují, ale je otázka, zda o ní vůbec věděly,“ říká Munzar. „Je třeba si uvědomit, že mezi Mailleboisovými oddíly u Chebu a obleženou francouzskou posádkou v Praze ležela osmdesátitisícová armáda Františka Štěpána Lotrinského. Informace se v té době mohla šířit maximálně rychlostí jezdce na koni, a to ještě byla otázka, jestli obklíčením projede. V takové situaci se společný postup spojeneckých vojsk koordinuje dost těžko. Je možné, že ani litoměřické, ani pražské francouzské oddíly o Mailleboisově krocích nevěděly.“
Dne 25. listopadu 1742 přišel veliteli francouzské armády v Praze Belle-Isleovi z Paříže tajný rozkaz zachránit posádku ústupem do Chebu. Z původních 49 prořídlých batalionů sestavil 24 nových a v tajnosti připravoval ústup. Předstíral, že chce ve městě přezimovat, a vyhlásil, že se chce zmocnit rakouských zásob na Zbraslavi; soustředil vojsko u Bruské a Strahovské brány a nechal provést klamné pohyby na jiných místech. Od 16. prosince 1742 však své vojáky z města stahoval. Celkem z Prahy odešlo 11 tisíc pěších a tři tisíce jízdních vojáků s 30 děly a třemi stovkami vozů. Hlavní město Českého království se vrátilo do rukou rakousko-uherské panovnice. Monarchie byla zachráněna pro habsburský rod.
11
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
