Kliknutím zvětšíteU Jarošů bydlel dnes čtyřiadevadesátiletý Josef Kapel několik měsíců. „František nechtěl, abych hned jel domů do Polska, bál se, že cesta ještě nebude bezpečná.“ Po rodině Františka Jaroše pátrá od roku 2017. Zatím marně. Svůj příběh proto odvyprávěl Paměti národa po telefonu v naději, že najde někoho z rodiny Františka Jaroše, aby poděkoval a zeptal se na Ivu.
„František Jaroš pracoval jako vedoucí prodejny Baťa a za války pomáhal Židům. Za to ho poslali do koncentračního tábora. Poznal jsem ho v lazaretu tábora Flossenburg. Pracoval jsem v kuchyni a chodil do lazaretu krmit svého kamaráda, který měl tyfus. Najíst jsem dával i pacientovi vedle, a to byl František Jaroš,“ popisuje začátek jejich válečného přátelství.
Nový domov ve Strašnicích
Pro Josefa byl Flossenburg již čtvrtým koncentračním táborem, ve kterém pobýval. Rodák z města Radom, které se za války nacházelo na území Generálního gouvernementu, což byla polská obdoba protektorátu, nejdříve putoval do pracovního tábora Bliżyn, následoval Auschwitz, Gross-Rosen a nakonec Flossenburg nedaleko hranic s Československem.
Z Flossenburgu vyhnali nacisté na pochod smrti do Buchenwaldu nejdříve židovské vězně. František tehdy Josefovi řekl, ať se připojí k Čechům a zůstane, že ho nikdo kontrolovat nebude. Josef zůstal.
Na pochod smrti ale vyhnali tři dny před osvobozením i nežidovské vězně. Mířili do Dachau a z 22 tisíc jich pochod nepřežilo 7 tisíc. Mohl mezi nimi být i Josef. Přežil díky Františkovi, který ho několik kilometrů podpíral až do setkání s americkými vojáky u městečka Rötz v Bavorsku asi 20 kilometrů od hranice.
František Jaroš vzal po osvobození Josefa k sobě domů, do domku ve Strašínské ulici ve Strašnicích, kde na něj čekala manželka Marie, dcera Iva (o něco mladší než Josef) a syn Milan. Iva si s Josefem velmi rozuměla, vodila ho po Praze, učila ho česky, Josef umí i po 75 letech zazpívat písničku „Na tom pražským mostě“.
Do Polska a zpět
U Jarošů žil několik měsíců. Opustil je jednou brzy ráno. Předtím napsal dva dlouhé dopisy jeden Ivě, druhý Františkovi, ve kterých vysvětlil, že musí odjet domů, aby zjistil, co se stalo s jeho rodiči a sourozenci. Odjel tajně, protože se bál, že ho František nepustí. V Radomi ale nikoho z rodiny nenašel, válku přežil jako jediný.
Nasedl tedy na vlak a vrátil se do Prahy, kde se dozvěděl o ozdravovnách křesťanského sociálního pracovníka Přemysla Pittra pro židovské děti na čtyřech zámcích v okolí Prahy. Spolupracovnice Přemysla Pittra Olga Fierzová ho poslala na zámek Štiřín, kde strávil jeden nádherný rok. Poté odjel do Palestiny jako většina židovských dětí, které holocaust připravil o rodiny.
Akce zámky
Křesťanský humanista a sociální pracovník Přemysl Pitter zajistil hned v květnu 1945 čtyři zkonfiskované zámky pro zřízení ozdravoven, ve kterých se svými spolupracovníky z Milíčova domu (útulek pro děti, který založil na Žižkově) staral o židovské děti vracející se z koncentračních táborů. Děti přišly o rodiny a byly ve špatném zdravotním stavu. Přemysl Pitter jim chtěl kromě fyzického zotavení vrátit víru v dobro a v lásku k bližnímu, aby měly sílu začít nové životy. Jednalo se o zámky barona Ringhoffera v Kamenici, Štiříně a Olešovicích a zámeček v Lojovicích zabevený profesoru Knausovi. V říjnu 1945 k nim přibyl i penzion Bellevue v nedalekém Ládví.
Přemysl Pitter pomoc neomezoval pouze na československé občany – mezi jeho svěřenci byli i mladí Židé z Polska. Na podzim k židovským dětem přibyly německé děti z internačních táborů, v nichž panovaly katastrofální podmínky. Přemysl Pitter je navštěvoval jako člen sociální komise při Zemském národním výboru a z jeho iniciativy vydalo ministerstvo vnitra 18. října 1945 zákaz umísťovat v internačních táborech osoby do čtrnácti let.
Celá akce trvala až do roku 1947. V roce 1950 donutil komunistický režim Přemysla Pittra emigrovat do Německé spolkové republiky, kde působil jako kazatel a sociální pracovník v táboře pro uprchlíky Valka u Norimberka. Akce zámky proto poté upadla v zapomnění. Nezapomnělo na něj ale žádné z 810 dětí, o které se po válce staral.
Pátrání po Jarošových
Byl u toho, když 14. května 1948 vznikl Izrael, který okamžitě napadly armády pěti arabských států. Československo nově vzniklý stát podporovalo a hned 17. května a 21. května 1948 poslalo do Izraele zbraně schované v letadle s obuví vyrobenou v národním podniku Baťa (nedlouho poté přejmenovaném na Svit).
Josef sloužil v armádě a jeho velitel mu oznámil, že má návštěvu. Nemohl uvěřit svým očím, když zjistil, že tou návštěvou je Iva Jarošová, která přiletěla v jednom z letadel. To bylo naposledy, kdy se viděli. Poté si psali, Josef jednou Ivě poslal pomeranče. Korespondenci musel v roce 1955 Josef ukončit kvůli své ženě.
Od roku 2017 Josef intenzivně pátrá po rodině Jarošů. Dvakrát kvůli tomu navštívil Prahu, zajel i k domu ve Strašnicích, ale nikoho nenašel. Ze záznamů z koncentračního tábora Flossenburg zjistil, že se František Jaroš narodil v roce 1907 v Sirákově na pomezí Čech a Moravy.
Prosíme proto o jakoukoli informaci o rodině Františka Jaroše, kterou můžete zaslat na info@postbellum.cz nebo zatelefonovat Paměti národa na 725934604 a my ji předáme Josefu Kapelovi. Děkujeme.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
