Političtí a vojenští ukrajinští představitelé přiznávají, že protiofenziva nebyla úspěšná. Co se bude dít dál?
Dosavadní konflikt na Ukrajině a ruská agrese obecně se dají rozdělit do čtyř fází. Od roku 2014 do 24. února 2022 to byla hybridní část, kdy všichni věděli, že Rusové jsou přítomni na ukrajinském území, ale Ukrajinci nechtěli, aby se urvali ze řetězu, a Rusové se obávali sankcí, takže ani jedna strana příliš hlasitě neříkala, že to je mezinárodní konflikt, ačkoli byl.

A světové společenství dělalo, že se nic neděje, a levný ruský plyn byl důležitější než zelení mužíčci na Krymu a Donbasu?
V zájmu všech bylo, aby konflikt neeskaloval, ale ukázalo se, že to byl stejný appeasement jako koncem 30. let minulého století. A ten se vůči agresorovi nevyplácí, ať jde o hitlerovské Německo, či putinovské Rusko.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Musíme udělat všechno pro to, aby válka na našem území nebyla, říká generál Karel Řehka:

Náčelník generálního štábu Karel Řehka
Výdaje na obranu nejsou dárek armádě, říká generál Karel Řehka

Dalo se před devíti lety něco reálně podniknout?
Na úrovni průmyslové spolupráce a obchodu měly být sankce daleko důslednější. Česká republika byla do loňského roku pátým největším dovozcem výrobků přesného strojírenství do Ruska. To jsou mimo jiné ty obráběcí stroje potřebné k výrobě zbraní. Západní svět měl Putina odříznout od vyspělých technologií, které na bojišti hrají zásadní roli. Jenže stejně jako se ve 30. letech obchodovalo s nacistickým Německem, obchodovalo se od roku 2014 s Ruskem, byť všichni věděli, že je to čistý agresor. Když se Hitler dal dohromady se Stalinem a během první třetiny 2. světové války byli spojenci, byla součástí jejich paktu čilá obchodní výměna sovětského Ruska s nacisty. Avšak před začátkem války s nimi obchodovali i mnozí další, přestože věděli, že masivně zbrojí.

Pohříchu ten obchod přes prostředníky pokračuje dál, koneckonců Česko stále nakupuje ruskou ropu, proudí sem přes Slovensko ruský plyn a nyní žádá o prodloužení výjimky kvůli dovozu ruské oceli (tu mají i Francie, Itálie a Belgie). O jakých sankcích tedy mluvíme?
Dosud uvalené sankce jsou poměrně rozsáhlé, ale jsou obcházeny jako všechny postihy v historii. Přesto znamenají pro Rusko komplikace. Coby autoritářský režim moc nezvládá inovace ani hi-tech ekonomiku, takže potřebuje import toho druhu, jehož se jim nedostává. Platí, že ruská armáda má problém s nedostatkem vyspělých technologií, což je mimo jiné důsledek sankcí. Svoji roli, byť by mohly být důslednější, tedy plní.

Bezpečnostní analytik Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar FoltýnBezpečnostní analytik Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar FoltýnZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Analytik Německé společnosti pro zahraniční politiku Christian Mölling tvrdí, že do šesti až deseti let bude ruská armáda vybavena tak, aby mohla zvažovat útok na státy NATO. Je to reálné?
Rusko není a už nikdy nebude schopno dohnat Západ ani Čínu ve vyspělých vojenských technologiích. Jenže ono to nepotřebuje. Má dost lidské síly i dalších kapacit a především agresivity. Aby mohlo ohrozit Evropu, stačí mu šest let. Předpokladem je, že se mu tzv. hybridními operacemi povede oslabit vůli Evropanů se bránit. Bez vůle jsou nám nesrovnatelně silnější ekonomika a pokročilé technologie k ničemu.

Ohrozí Evropu? Teď se třeba Putin ostře vyjádřil na adresu Lotyšska, kde žije početná ruská menšina, což skoro vypadalo jako výhrůžka.
To je výhrůžka. Rusko to už dlouhodobě dělá právě oněmi „hybridními operacemi“. Dlouhodobě rozšiřuje nárazníková území tak daleko, kam může. A jakýkoli reálný či domnělý pro Rusko nežádoucí proces chápe jako důvod pro svou agresi. Včetně rozhodnutí bývalých sovětských satelitů žít mimo vliv Kremlu. Ten bude agresivní tak dlouho, než ho někdo zastaví.

Kdo ho zastaví, když USA se soustředí na blízkovýchodní problematiku a vidíme-li, kdo zvítězil ve volbách na Slovensku, v Nizozemsku a vládne Maďarsku?
Zastaví ho ten, kdo bude mít vůli. Aktuálně ji mají Ukrajinci. Obecně platí, že odstrašení Ruska od agresivních choutek je otázkou toho, zda budeme chtít. Rusko má ekonomický výkon na úrovni Itálie nebo Brazílie, takže ve srovnání s EU je ekonomicky velmi slabé. Bariéru Rusku nyní postavila Ukrajina, která nemá tak velkou vojenskou sílu, ale má odhodlání. To, co se nedostává Evropě, nejsou zdroje nebo vojáci, ale vůle.

EXKLUZIVNĚ: Nenechte si ujít ani rozhovor s Lubomírem Zaorálkem:

Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek
Ambasádu do Jeruzaléma nepřesouvejme, má jasno Lubomír Zaorálek

Na tu se právě ptám. Existuje ve světě?
Kdyby byla dostatečná, ukrajinská protiofenziva by uspěla. Ta se zadrhla na nedostatku zbraní. Když jsme tam teď byli, Ukrajinci Čechům děkují, ale jakmile jsme dorazili na frontu, vojáci říkali, že jim Rusové ukradli duši, a proto už nechtějí domů. Nemají co říct svým ženám a neumějí si hrát s dětmi. Intenzita násilí je tak obrovská, že vzniká efekt ztracené generace ne nepodobný situaci z Remarqueových románů. Oni vědí, že za válku zaplatí buď životem, nebo strašným psychickým utrpením. Přesto jejich jediná otázka zní: proč nám nedáte zbraně?

Proč jim je nedáme?
Protože si myslíme, že to nějak uhrajeme s nejmenším možným úsilím. Evropané nemusejí krvácet, neposílají své občany na frontu, to za ně dělají Ukrajinci. Zajímavé je, že jejich armáda je poměrně stará, věkový průměr u některých jednotek je padesát let. Nechtějí, aby rukovali příliš mladí muži pod 27 let, protože někdo musí zůstat naživu, aby zemi postavil na nohy, až jejich otcové zvítězí. Tomu věří.

Dostáváme se tak k dalším fázím scénáře, který začalo Rusko psát roku 2014 na Krymu. Teď kyjevský starosta Vitalij Kličko i vojenský velitel Valerij Zalužnyj tvrdí, že jsou v patové situaci. Je možné se z ní dostat a kdy?
Trochu to zjednoduším na Čechům známé příklady. Při připojení Krymu a východní Ukrajiny Rusové převzali nacistickou strategii při obsazení Sudet 1938. To byla první fáze. Ve druhé fázi připravili invazi, ale ta připomínala spíše sovětskou okupaci Československa roku 1968 než standardní frontový útok. Byly to hluboké průniky mechanizovaných kolon do nitra ukrajinského území, aniž by měli kryté boky. Nepočítali s tím, že Ukrajinci budou mít vůli se dlouho bránit.

Bezpečnostní analytik Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar Foltýn a redaktorka Deníku Kateřina PerknerováBezpečnostní analytik Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar Foltýn a redaktorka Deníku Kateřina PerknerováZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Do čehož zapadá plán na obsazení Kyjeva a odstranění prezidenta Zelenského.
To byl pokus o strategický šok, kdy chtěli obsadit velká města jako Kyjev a Charkov, zlikvidovat prezidenta a dosadit loutkovou vládu. Po dvou týdnech bylo zřejmé, že tento záměr selhal. Poradce ukrajinského prezidenta Podoljak řekl, že musejí zabít deset tisíc Rusů a zapálit tisíc ruských tanků, aby jim svět pomohl. V zásadě se trefil. Ve třetí fázi války opravdu přišla zásadní západní pomoc včetně těžkých zbraní, které jsou předpokladem úspěchu. V manévrové části války Ukrajinci osvobodili Charkovskou a Chersonskou oblast, tedy téměř polovinu okupovaných území. Tím se vojska zhustila na kratší frontě. A po hybridní, šokové a manévrové etapě nastala čtvrtá neboli poziční, opotřebovávací fáze. Hlavním bojovým nástrojem je dělostřelectvo, podle ukrajinských zdrojů Rusové denně někdy vystřílejí 50 až 60 tisíc nábojů, zatímco Ukrajinci měli sotva desetinu. Naštěstí nastoupily západní technologie, které jsou výrazně přesnější než ruské. Ukrajinci tak mohou alespoň někdy získat lokální převahu nikoliv počtem, ale přesnější palbou.

Je-li to ale celkově fifty fifty, co s tím? Budeme o situaci na bojišti takto referovat dalších pět nebo deset let?
Ano. Pokud Ukrajině víc nepomůžeme, tak to tak bude. Ukrajinci bojují za své rodiny a nevzdají se. Ale dodané zbraně nestačí na průlom.

Nebude tlak mezinárodního společenství a především USA tak velký, že nakonec budou muset zasednout k jednacímu stolu, ačkoliv to pro Ukrajinu nebude příliš výhodné?
K jednacímu stolu se za války zasedá, když k tomu druhou stranu donutíte. Autoritářský stát to nikdy neudělá ze své dobré vůle. Rusové svému carovi, v tomto případě Putinovi, odpustí cokoli včetně vraždění, lhaní a zlodějen, ale nikdy slabost. Rusové tedy dobrovolně ke stolu nezasednou, protože by tím Putin ohrozil svou moc.

TIP: O vývoji na Blízkém východě Kateřina Perknerová hovořila s ředitelkou Herzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově Irenou Kalhousovou:

Ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová
Odbornice Irena Kalhousová: Gazané musejí dostat jinou naději než násilí

Zasednou-li k němu Ukrajinci, přiznají tím porážku?
Ti si to nemohou dovolit z jiného důvodu. Oběti, které přinesli, jsou tak velké, že je pro ně nepředstavitelný mír za cenu ztráty části území. Je to stejné, jako bychom ve 2. světové válce Sudety nechali Německu.

Zdroj: DeníkPro západoevropské země včetně Česka je to po třiceti letech míru dost nepředstavitelné. Jsme změkčilá společnost, která není schopna se postarat o vlastní obranu?
Fyzicky máme všechny předpoklady k tomu, aby si na nás nemohl troufnout vůbec nikdo. Jsme členy nejsilnějšího obranného uskupení v dějinách, máme velmi dobré spojenecké svazky a Česká republika nikdy neměla tak zabezpečenou suverenitu jako nyní. Obecně ale platí, že po skončení studené války si všichni mysleli, že skončily i dějiny, jak napsal Fukuyama. Žádné sluníčkové období, kdy na sebe budeme všichni hodní, však nenastalo. Platí to, co říkal americký prezident Theodore Roosevelt: Mluv tiše a zdvořile, ale za zády měj velký klacek. Musí být fakt velký a připravený, aby druhá strana věděla, že ho máte. Jenže my jsme demilitarizovali tak zběsile, že teď je opravdu těžké Ukrajině dodávat jakékoliv zbraně, neboť Evropa má málo výrobních kapacit. Nemluvme o pohodlnosti a lenosti Západu, začněme u sebe. Děláme dost pro to, abychom byli v Alianci dobrým partnerem? Nebyli jsme náhodou černým pasažérem a pomáháme Ukrajině dost? S historickou zkušeností nacistické a sovětské okupace bychom měli být na čele pomoci. Češi byli první, kteří poslali tanky a bitevní vrtulníky. Symbolicky to bylo silné, jenže v číslech to je málo.

Zdroj: Youtube

Dalo se dělat víc?
Nepochybně. Obranný průmysl měl jet na tři směny, abychom byli schopni Ukrajinu zásobovat podle jejích potřeb. Její protiofenziva nebyla dostatečně silná, protože nedostala dost zbraní.

Mluvíte o spojenectví v rámci NATO. Ale co bychom byli reálně schopni ubojovat s těmi pěti tisíci vojáky?
Máme jich přes 27 tisíc, takže to není zanedbatelná síla. Jsou nadprůměrně dobře vycvičeni, fyzicky i takticky nadprůměrní.

Těch skutečných bojovníků je přece násobně méně.
Těch, kterým říkáte „bojovníci“, je přes sedm tisíc, ale to není nic zvláštního. Potřebujete kromě nich logistiky, dělostřelce. Na Ukrajině se mnohokrát ukázalo, že právě dramaticky selhávající logistika podlomila bojové úsilí ruské armády. Voják se samopalem je pořád potřeba, ale například v aktuálním konfliktu likviduje 75 procent sil protivníka dělostřelectvo a čím dál víc též drony. Potřebujete tedy i jiné odbornosti než chlapa se samopalem. Samozřejmě bychom měli mít na deset milionů obyvatel daleko větší armádu a zálohy. Především ale musíme mít mnohem více moderních zbraní, což se třicet let zanedbávalo.

AKTUÁLNĚ: Na hlavu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se v poslední době snáší vlna kritiky z domácích řad:

Vitalij Kličko se ostře pustil do ukrajinského prezidenta. Kritizuje ho za jeho vedení války
Kličko zkritizoval Zelenského: Je z něj autokrat. Za chvíli budeme jak v Rusku

Potřebujeme jenom vojáky, záložáky a moderní zbraně, nebo hlavně odolnou společnost? Náčelník generálního štábu Karel Řehka mi v rozhovoru řekl, že „obrana musí být celospolečenské téma“. Není-li to tak, nebude nám sebelépe vyzbrojená armáda k ničemu?
K ničemu ne, ale je pitomost si myslet, že obrana je jen věcí armády. Obrana je nejsložitějším úkolem státu a je věcí celé společnosti. Momentálně se nebavíme o tom, že potřebujeme bojovat v zákopech. Do nich musíte až v okamžiku, kdy selže odstrašení. A to funguje, jen když protivníkovi dáte jasně najevo, že máte prostředky a především vůli k obraně. Nepřítel tomu bude věřit, když tomu budeme věřit my sami. Odstrašení funguje pouze tehdy, pakliže si celý stát uvědomuje, že obrana je společnou věcí.

Platí i tady, že se musí začít od 1. třídy základní školy?
Není třeba, aby všichni občané uměli střílet. To platilo před 80 lety. Když Japonsko v roce 1940 zvažovalo invazi do USA, admirál Jamamoto byl proti, neboť podle něj nelze vpadnout do země, kde je puška za každým stéblem trávy. Finové dokázali vzdorovat obrovské přesile sovětské armády, protože uměl střílet téměř každý Fin. Doba se ale změnila. Pořád opakuji, že brannou povinností budoucnosti je informační gramotnost. I na Ukrajině bojuje relativně malá část populace. Je ale zcela závislá na podpoře všech ostatních. A k tomu potřebujete už od 1. třídy učit děti hodnotám. Nestačí české vlajky na Staromáku po vítězství v hokeji. Vlastenectví znamená, že rozumíte hodnotám, na nichž stojí váš stát. A že skutečnost, že žijete v nejsvobodnějším období našich dějin, je dána právě naplňováním těchto hodnot. Musíme si uvědomit, že svoboda, demokracie, spravedlnost, soucit a důstojnost stojí za oběti. Nyní dokonce na rozdíl od Ukrajinců nemusíme obětovat životy, stačí jim pomoci zbraněmi. Děláme to i pro svoji vlastní sebeúctu.

Kdo je Otakar Foltýn:

• Narodil se 24. února 1976 v Jihlavě.
• Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, ale během základní vojenské služby absolvoval důstojnický kurz na Vojenské akademii ve Vyškově a v armádě už zůstal.
• V letech 2004 až 2016 působil jako důstojník Generálního štábu AČR. Byl nasazen v Kosovu a Afghánistánu.
• Od 1. července 2022 do 28. února 2023 působil jako náčelník Vojenské policie, o uvolnění z této funkce požádal v únoru 2023 a byl převelen do Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Má hodnost plukovníka a je nositelem řady vyznamenání.
• Věnuje se pedagogické činnosti jako externí vyučující na Univerzitě Karlově v Praze. Je spoluautorem šesti knih, například Povaha změny, Lidé a dějiny nebo Na rozhraní.