Jak si v 19. století představovali zoo: Cizokrajná zvěř u páchnoucího Botiče

Autor naléhavé výzvy, přírodovědec Bohumil Bauše, upozorňuje na úspěch takzvané Aklimatizační zahrady v Paříži, jež vyrostla v roce 1860 v severní části Boulogneského lesíku. „Jardin d’acclimatation“, jedna z prvních svého druhu, v sobě spojovala vědecký i laický zájem o exotickou faunu a floru. Spolutvůrce Ottova slovníku naučného a překladatel Brehmova Života zvířat podotýká, že Češi, ač stále příslušníci rakouského soustátí, mají nejvyšší čas připojit se k jiným evropským zemím, které už své zoologické a botanické zahrady otevřely.

Grandhotel Evropa a Discoland Sylvie: první hostil ikony, druhý živly z podsvětí

„Uvažme, že Praha hostí dvě univerzity,“ vypočítává Bauše, „dvě vysoké školy technické, četné školy odborné, střední, umělecké, průmyslové, měšťanské i obecné, že jest Mekkou obyvatelstva z Čech a Moravy, a jistě byla by cizinci ještě více navštěvována, kdyby postaráno bylo o příjemné atrakce, jaké vykazují jiná města i jiné Prahy. Jest zjištěno, že cizinci prchají v sobotu z Prahy, nemajíce, kam by v neděli se obrátili. Co našich lidí putuje do fádních jinak měst, jako jsou Drážďany nebo Berlín, jen že navštíviti chtějí zoologickou zahradu!“

Procházka za zvuků hudby

Bauše si představoval, že při budování expozice by se mohly spojit četné spolky (lovecké, rybářské, holubářské atd.), které až do té doby působily rozptýleně. Jak víme, pražská zoo nakonec čekala na svou realizaci ještě další čtyři dekády. Teprve v září 1931 díky úsilí profesora Jiřího Jandy vešli první návštěvníci do nově upravených prostor v dolní části pobřežní čtvrti Troja, kde zahrada sídlí dodnes.

Myšlenka zřídit tento oddechový park (a výzkumné pracoviště v jednom) však hlodala v českých podnikatelích a vědcích nejméně od roku 1825, kdy byla s velkou slávou otevřena zoologická zahrada v londýnském Regent’s Parku. Ta se pak stala jakýmsi vzorem pro podobná zařízení v Melbourne, Moskvě, Kodani, Budapešti a ve Vídni. Jak Bauše podrobně dokládá, po vlně zájmu o exotická zvířata v období renesance ustoupila myšlenka různých menažerií neboli zvěřinců do pozadí vlivem série válečných konfliktů. A trvalo dlouho, prakticky až do 19. století, než si lidé na starém kontinentě opět začali zpestřovat všední útrapy pomocí střípků voňavých dálek.

Tschinkelova vila kdysi budila respekt. Dnes připomíná postapokalyptický svět

S vývojem přírodních věd převládla snaha spojit užitečné s příjemným: příkladem budiž legendární zahrada hraběte Josefa Emanuela Malabaily de Canal, ráj milostných dostaveníček, ale zároveň botanický ústav, lidově nazývaný Kanálka. O tom, jak skloubit odborný přístup a zábavu, mudruje i pan učitel Bauše. „Zvířata musejí míti volnosť, mají-li se příznivě presentovati,“ zdůrazňuje. „Obecenstvo chce volně se procházeti při zvucích hudby, mládež chce činně stýkati se se zvířaty nezvyklými a trpělivý hřbet slona nebo velblouda propůjčuje se místy k malým turám, jež malebně oživují pestrou směs lidí a zvířat.“

Rybníčky a staré stromy

Možná vás udiví, že tento horlivý propagátor zoologie nebyl zdaleka prvním, kdo usiloval o založení pražské zoologické zahrady. Už v únoru 1881 se ozval v deníku Prager Tagblatt s důraznou žádostí hrabě Mořic Sweerts-Sporck. A je to opět časopis Světozor, jenž v dubnu téhož roku rozebírá, jak by mohla pražská zoo vypadat. Už tenkrát se mimochodem uvažovalo o oblasti Královské obory, tedy Stromovky u osady Přední Ovenec, čerstvě přejmenované na Bubeneč (ze Zadního Ovence se stala městská čvrť Troja).

VIDEO: Podívejte se, jak v Zoo Ostrava v zimě a mrazu venčí slony

„Zahrada musí míti polohu teplou a dostatek vody, nesmí však ležeti v místech vodou ohrožených,“ píše se v článku věnovaném ambicióznímu plánu. Vzhledem k záplavám v letech 2002 a 2013, majícím za následek zničení níže položených pavilonů trojské zoo, zní tato slova prorocky. „Proto nevíme, zdali by se navrhovaný pozemek bubenečského dvora dobře se hodil,“ pokračuje anonymní pisatel. „Místo jiné, o které by se mohlo jednati, jsou Jelení příkopy, snad i s částí Chotkových sadů. Malou zoologickou zahradu soukromou zařízenou měl již p. Goldschmidt naproti Přemyslovce.“

Oblíbený výletní cíl Jana Nerudy se nacházel u novoměstských hradeb poblíž Vyšehradu cestou do Nuslí. Jenže s touto destinací byl jeden zásadní problém. „Kdyby Botič nevydával v těch místech tak odporný zápach, mohla by se i Přemyslovka snad získati,“ stýská si autor. A závěrem ukazuje na zmíněnou Kanálku (dnešní Riegrovy sady), nyní už vlastněnou bankéřem Moritzem Zdekauerem. „Místa tu dosti, rybníčky, staré stromy, hostinec, blízkost, která by ještě záhy zkrácena byla dráhou koňskou. Sem obracíme zřetel (…) především a doufáme, že obecenstvem všemožně bude podporován.“