Při přechodu hranic umíraly i malé děti. Třeba na jedenáctiletého chlapce vystřílely pohraniční hlídky přes dvě stě kulek ze samopalu a kulometu. Na druhou stranu se služba u Pohraniční stráže (PS) stala osudnou i bezmála tisícovce vojáků. Pouhé čtyři pohraničníky základní služby však zabili „narušitelé“.

„Od léta 1956 se 11. červenec slaví jako Den Pohraniční stráže. Téhož dne roku 1951 Národní shromáždění republiky Československé přijalo pod č. 69 Zákon o ochraně státních hranic. Obecné historické povědomí toto datum sice spojuje se vznikem Pohraniční stráže, ta ovšem vznikla již 1. ledna 1949 sloučením Pohraničních útvarů SNB a Finanční stráže. Zákon sice nezformoval nový ozbrojený represivní útvar, ale přinesl do způsobu ostrahy hranic s tehdejší Spolkovou republikou Německo a Rakouskem významné změny, které zásadně změnily nejen způsob života v tehdejším pohraničí, ale zasáhly do života mnohých rodin po celé republice,“ zbilancoval Martin Pulec z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Nejzásadnější podle něho bylo, že pohraniční služba přestala být pouze věcí osobní kariérní volby, naopak pro mnohé brance se stala povinností. Státní moc tak svalila na řadové občany díl odpovědnosti za lidské oběti.

Vnější nepřítel? Spíš zbraně proti sousedům

Od roku 1951 už profesionálové, jako byli důstojníci či praporčíci, působili pouze ve velitelských a štábních funkcích. Vlastní střežení se zbraní v ruce tak vykonávali ti, kteří si své zařazení nevybrali.

„Důstojníci ze závětří kanceláří chtěli po vojácích nuceně zařazených k Pohraniční stráži, aby v terénu používali zbraně proti svým spoluobčanům. Na řadových vojácích pak bylo, aby se sami vypořádali se svědomím. Podle našich výzkumů PS zasahovala hlavně proti osobám opouštějícím republiku, počet směřujících do ciziny zpravidla několikanásobně převyšoval počet zadržených směrem ze zahraničí do vnitrozemí. Takže není pravdou, že PS bránila Československo hlavně proti ‚vnějšímu nepříteli‘,“ konstatoval Pulec.

close Ze života pohraničníků. info Zdroj: se souhlasem Stanislava Kvasničky zoom_in Ze života pohraničníků

Snahu politických elit o to, aby službu u Pohraniční stráže vykonávali pouze vybraní příslušníci pracujícího lidu, se nedařilo naplnit. Těch totiž nebyl dostatek, a tak vojenské správy musely k „čáře“ poslat i mnoho těch, kteří měli k politické spolehlivosti daleko. „Svědčí o tom častý případ zběhnutí od PS do ciziny. V roce 1951 kvůli dezercím dokonce byly do terénu vysílány tříčlenné místo dvoučlenných hlídek – tři se na společném zběhnutí domluvili hůře než dva,“ řekl Pulec.

Zátarasy a minová pole

Zákon číslo 69 přinesl také vylidňování pohraničních oblastí. Podél hranic až do hloubky dvou kilometrů bylo vyhlášeno Zakázané pásmo, kam měli přístup pouze příslušníci stráže. Veškeré civilní obyvatelstvo, což bylo v té době asi šest set rodin, se muselo vystěhovat a zhruba tři tisíce budov, které nesloužily PS či jiným bezpečnostním složkám, bylo zbouráno. Až do hloubky 12 až 15 kilometrů bylo Hraniční pásmo, kam mohli na povolení vstoupit pouze prověření obyvatelé. Ostatní byli vysídleni.

Později bylo Zakázané pásmo zrušeno a Hraniční pásmo zúženo a život v něm se uvolnil. Podle Pulce přinesl zákon 69 do československého pohraničí něco, co bylo dosud k vidění jen na vojenských cvičištích či na válečných frontách.

„Podél hranic začal vyrůstat tzv. zátaras, plot z dřevěných kůlů a ostnatého drátu, vysoký cca 2 – 2,5 metru. Ten měl tři rovnoběžně vedoucí stěny vzdálené od sebe několik metrů. Dvě krajní, tzv. odrazové, přičemž na střední stěně byly na izolátorech nataženy vodiče, které byly napojeny na transformátor. Ten dodával elektrický proud o napětí 3000 až 6000 Voltů. Úkol tohoto tzv. EZOHu (Elektrického zařízení k ostraze hranic – pozn. aut.) byl jednoduchý: usmrtit elektrickým proudem každého, kdo se pokusí plot přelézt. „Duchovním otcem“ zařízení, zjevně přeneseného z nacistických koncentračních táborů, byl údajně jeden z prvních velitelů PS Ludvík Hlavačka. Z ekonomických důvodů byl proud zapínán hlavně v noci a za snížené viditelnosti. EZOH byl odstraněn v prosinci roku 1965,“ popsal Pulec.

close Když překročil Čepek hraniční potok, hodil prosícímu veliteli hlídky zpět jeho samopal, aby nezpůsobil jeho trestní stíhání. info Zdroj: archiv bezpečnostních složek zoom_in Když překročil Čepek hraniční potok, hodil prosícímu veliteli hlídky zpět jeho samopal, aby nezpůsobil jeho trestní stíhání.

V letech 1952 -1957 položila Pohraniční stráž ve vybraných úsecích mezi ploty zátarasu minová pole. „Vojsková ostraha hranic podle sovětského vzoru přinesla stovky zmařených životů. Touto problematikou se zabýval prakticky od svého vzniku Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, který jako první v roce 2006 předložil ucelené počty obětí vojskové ochrany hranic. Výzkum a šetření v nezpracovaných fondech nadále pokračuje,“ informoval Pulec.

Počty osob zemřelých v souvislosti s přechodem hranic

Osoby, které zahynuly při přechodu československých hranic s Rakouskem a Německem v období od února 1948 do konce roku 1989: 289 (z toho 271 násilným způsobem)

Osoby, které pravděpodobně zahynuly při přechodu československých hranic v období od května 1945 do konce roku 1989: 60 nebo 61 (z toho 48 nebo 49 násilným způsobem)

Osoby, které byly usmrceny při služebním zásahu československých pohraničních jednotek v jiné souvislosti než při přechodu hranic od května 1945 do konce roku 1989: 28 (z toho 28 násilným způsobem)

Osoby usmrcené při přechodu československo-polských a československo-maďarských hranic v období let 1945 - 1989: 26 (z toho 15 násilným způsobem)

Českoslovenští občané usmrcení pohraničními jednotkami sousedních zemí v období od února 1948 do konce roku 1989: 6 (z toho 6 násilným způsobem)

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR

Podle posledních výsledků zahynulo při přechodu československých hranic s Rakouskem a Německem v období od února 1948 do konce roku 1989 celkem 289 lidí.

„Svým způsobem patří mezi oběti železné opony i pohraničníci základní služby. Oni si své zařazení nevybrali a k PS narukovali jako každý voják základní služby pod hrozbou perzekuce. Jak ovšem uchopili výkon služby, bylo pak věcí každého. Jsou pohraničníci, kteří nechtěli zatížit své svědomí střelbou do zad prchajících a nepřesnou mušku zdůvodňovali terénem, špatnou viditelností či jinými problémy. Byli ale i tací, kteří trefili ze samopalu a smrtelně zranili na 70 metrů prchajícího otce před zraky jeho manželky a tří dětí,“ uvedl Pulec.

| Video: Youtube

Dodal, že problematika úmrtí uniformovaných strážců hranic stála dlouho ve stínu civilních obětí a snad i právě proto nahrávala šíření různých mýtů o desítkách či stovkách pohraničníků zabitých při střetu se zákeřnými narušiteli. Ve skutečnosti sice dle zjištění ÚDV při svém zařazení u ozbrojených pohraničních složek zahynulo téměř tisíc pohraničníků, ale „jen“ 259 z nich v souvislosti s výkonem služby. Příčinou úmrtí byla zejména neodborná manipulace se zbraní či trhavinami, dopravní nehody a podobně.

Nezanedbatelné množství vojáků navíc spáchalo sebevraždu. „Je na místě zdůraznit, že za dobu existence PS při bojovém střetu s narušiteli zahynuli čtyři pohraničníci základní služby,“ uzavřel Pulec.

Pohraniční stráží prošlo od roku 1951 do roku 1989 přibližně půl milionu lidí.

Na hranicích umíraly i děti

Zde jsou všechny dosud zadokumentované případy dětských obětí, o nichž Deník informoval Martin Pulec z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Zastřelený čtrnáctiletý chlapec
František Hynek, sedlák a bývalý poslanec, se obával nuceného vstupu do družstva a dalších perzekucí. Jeho obavy zesílily poté, co byl vyslýchán po bombovém útoku na sekretariát KSČ v Milevsku. Zemřel při něm jeden z hlídkujících příslušníků SNB. Před možným postihem se bývalý politik chtěl ukrýt v exilu. Bohužel si svůj plán nenechal pro sebe a jeden z příbuzných ho udal StB. Ta Františku Hynkovi zpravodajskou hrou podstrčila „spolehlivého“ převaděče, tajného spolupracovníka, hajného Bambase.

Dne 17. 8. 1950 Hynek doma řekl, že pojedou se synem Pavlíkem na výlet. Syna do exilu prý bral proto, aby manželce nezanechal příliš starostí. S převaděčem se sešli ve Zdicích a autobusy společně odjeli za Aš. Zde je hajný vodil chvíli po lese a pak si řekl o druhou část odměny. Poté, co vzal 5000 korun, je doprovodil k trati, za kterou prý je Německo. Zde na ně již v úkrytu čekali příslušníci StB a PS.

Otec se synem se dali do běhu přes trať k borovému lesu. Slyšeli jakési volání, kterému v rozčilení nevěnovali pozornost. Ocitli se v mohutné palbě, František Hynek uslyšel, jak jeho syn vykřikl: „Tatínku!“ Načež oba padli k zemi. Oba byli následně převezeni do nemocnice. Františka Hynka zasáhly čtyři projektily do pánevní oblasti a vážně ho zranily, čtrnáctiletý Pavel Hynek tři zásahy do žaludku nepřežil.

Šestiletý chlapec se utopil
Hanke Wolfgang, bytem Ramsdorf, a Anders Monika, bytem Altenburg – Buchwitz, oba občané NDR, dne 23. srpna 1983 přijeli se šestiletým synem Andersové na platné cestovní doklady přes Děčín do Československa. Odcestovali do Bratislavy a následně do Komárna. Zde se rozhodli přeplavat Dunaj. Zda jim bylo známo, že jsou u hranic s Maďarskem, z pramenů nevyplývá. Chlapec se při pokusu o překonání vodní hranice utopil, navíc zjistili, že plavali přes mrtvé rameno Dunaje a neopustili Československo. Později byli na základě udání místních obyvatel zadrženi.

Přes dvě stě nábojů
Kolem poledne dne 15. září 1952 přišel do obecního kamenolomu obce Děvín jedenáctiletý žák bratislavské obecné školy Josef Galus. Snad chtěl vyzkoušet svůj prkenný vor. Strčil ho do Moravy, nasedl na něj a začal se na něm po řece plavit. Na protějším břehu bylo Rakousko, a proto, když vor s chlapcem spatřila z pozorovatelny vzdálené asi 800 metrů hlídka PS, spustila po něm palbu z lehkého kulometu. Současně telefonicky nahlásila „pokus o narušení“ na velitelství roty.

Na místo vyslali sedm příslušníků PS pod velením pohraničníka z povolání. Poté, co přijeli do kamenolomu a uviděli plovoucí osobu směrem na rakouské území, rovněž spustili palbu ze samopalů a pušek. Hlídka po chlapci vystřílela 73 nábojů, souběžně po něm pálil z pozorovatelny lehký kulomet a pohraničník z pušky. Když jedna ze 140 kulometných střel zasáhla hocha do úst, okamžitě zmizel pod vodou. Na hladině zůstal plavat jen kousek lebky s čapkou. Mrtvého chlapce vylovili pohraničníci pomocí sítě o několik hodin později.

Trojnásobná sebevražda
Devatenáctiletému Jaroslavu Knotkovi a sedmnáctileté Marii Šimkové nepřáli rodiče v jejich milostném vztahu, a proto se rozhodli společně utéct za hranice. Přidal se k nim čtrnáctiletý Oldřich Chvojka. Marie před odchodem sebrala doma otci, důstojníku armády, pistoli. Cestou k hranicím přenocovali v opuštěném domě. Zde si slíbili, že v případě odhalení se nenechají zatknout a raději se zastřelí.

Druhý den, 9. února 1966, pokračovali Domažlickem dále k hranicím. U Staré Huti je v lese zahlédl pomocník PS a oznámil to pohraničnímu útvaru. V jejich stopách z roty vyslali pátrací skupinu se služebním psem. Zanedlouho uprchlíci uviděli blížící se vojáky a Marie řekla Jaroslavovi, aby jí dal pistoli. Bez váhání se střelila pod bradu. Jako druhý se pistole chopil Knotek, život bez ní v tu chvíli pro něho neměl cenu a rovněž se střelil pod bradu. Jako v mlhách prý viděl Chvojku, který si bere pistoli, a padl třetí výstřel.

close Na hranicích zahynul i čtrnáctiletý Oldřich Chvojka. V bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. info Zdroj: Ze spisu, se svolením ÚDVZK zoom_in Na hranicích zahynul i čtrnáctiletý Oldřich Chvojka. V bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu

Knotek i Šimková pokus o sebevraždu přežili, Chvojka bohužel mířil lépe a výstřel pod bradu ukončil jeho život. Pohraničníci dorazili na místo pozdě a v činu jim prý nemohli zabránit. Jeden z nich pohled na trojnásobný pokus o sebevraždu neunesl a nervově onemocněl.

Dvanáctiletý se zastřelil
Podobný případ se udál 5. května 1967. Dva dvanáctiletí chlapci Karel Vobořil a František Noübauer z Tachova utekli z domu a chtěli přejít hranice do Německa. Údajně již nechtěli snášet fackování od své učitelky. Na cestu se vydali ozbrojeni; Noübauer před odchodem doma ukradl matce dvě pistole 6.35, které ukrývala od konce války. Vlakem odjeli do Trhanova, přespali v opuštěném domě Noübauerovy tety a druhý den pokračovali k hranicím.

Když bloudili po lese, uviděl je lesní dělník a oznámil je rotě PS. Rota zakryla hranici a k chlapcům vyslala pohraničníka, který v tu dobu nedaleko hlídkoval na pozorovatelně. Když se k nim přiblížil, uslyšel výstřel. To se Noübauer v bezvýchodné situaci střelil do hlavy. Vobořil již čin dokončit nestačil. Na následky zranění zemřel František v nemocnici.

Stříleli i po sobě
Krátce po půlnoci 9. prosince 1952 se 19 lidí vydalo z Bratislavy přes Petržalku směrem k rakouským hranicím. Šlo o skupinu občanů židovské národnosti z Maďarska a Slovenska, kteří měli namířeno přes Rakousko do Izraele. Tu noc do nové vlasti, ilegálně, vedeni převaděčem, zamířily i rodiny s dětmi. Lidé obtíženi zavazadly s rodinnými cennostmi se pomalu blížili k hranicím. Není zcela jasné, zda uprchlíky náhodně spatřila střídající pohraniční hlídka vracející se ze stanoviště, nebo zda převaděč, tajný spolupracovník PS, přivedl skupinu v určený čas na určené místo podle zadání.

V blízkosti uprchlíků se pohybovaly tři pohraniční hlídky, které proti nim spustily palbu ze samopalu. Při zmatečném zásahu střídající hlídky, vystřídané hlídky a kontrolní dozorující hlídky neznaly svá stanoviště a střílely nejen do skupiny, ale i po sobě v domnění, že některý z „narušitelů“ opětuje palbu. Střelbu ukončil až příchod posil z roty a fakt, že mnozí z vojáků vystříleli všechny náboje.

Na místě zůstali ležet mrtví manželé Eugen a Frida Ehrenfeldovi a jejich patnáctiletá dcera Kata. Pětiletý Milan Ehrenfeld byl postřelen do hrudníku. Čtyřem osobám se podařilo přejít hranice, jedna z nich zanedlouho zemřela na následky střelného zranění ve Vídni. V bratislavské nemocnici skonala další postřelená žena. Dvěma lidem, včetně převaděče, se podařilo uprchnout.

Tragický konec spolužáků
Dne 12. listopadu 1963 bylo vyhlášeno pátrání po spolužácích Stanislavu Horákovi a Josefu Konském (oba ročník 1948) pro podezření z přepadení dívky. Do pátrání se zapojili i příslušníci zpravodajského odboru 4. znojemské brigády Pohraniční stráže. Jeho příslušníci Chmela a Helešic zatkli Konského v místě bydliště v Želeticích.

Při výslechu jim prozradil, že se Horák skrývá ve stohu slámy v katastru Miroslavských Knínic. Když se zpravodajci spolu se zatčeným plížili k Horákově skrýši, uslyšeli výstřel. Ve stohu nalezli těžce zraněného Horáka, který se střelil malorážkou do hrudníku. Zraněného převezli na zdravotní středisko v Miroslavi a později do nemocnice, kde krátce po převozu zemřel.

Poslední oběť železné opony
Devítiletý Kevin Strecker z NDR se stal poslední obětí železné opony v Československu. Po půlnoci 16. května 1989 přijel automobil Volha se dvěma muži, jednou ženou a třemi dětmi k hraničnímu přechodu Strážný. Poté, co je propustili k celnici přes signální závoru, řidič přidal plyn a plnou rychlostí se pokusil projet přes hlavní závoru. Nárazem automobilu ulétla střecha a havaroval. Kolizi nepřežil právě Kevin. Jeho dva malí bratři, matka a dva muži měli více štěstí. Otřeseni se pokusili překročit hranice, byli však zadrženi hlídkou Pohraniční stráže.