Většina diktátorských režimů se snaží ovlivňovat porodnost s ohledem na své zájmy, což vede často k tomu, že upřednostňuje a podporuje rození chlapců. Heslo „víc vojáků pro stranu“ bylo charakteristické jak pro fašistické, tak pro komunistické režimy. A metody, jak tohoto cíle dosáhnout, šly podstatně dál, než k pouhému nastavení rodinné politiky.

Pramen života

Dne 12. prosince 1935 vznikl z podnětu říšského vůdce SS Heinricha Himmlera vládou podporovaný spolek Lebensborn, v překladu Pramen života. Jeho úkolem mělo být zvýšit počet „rasově vhodných“, tedy árijských dětí, včetně dětí pocházejících z mimomanželských svazků.

K „získání“ těchto dětí měly sloužit anonymní porody rasově vhodných žen, které byly donuceny se okamžitě po porodu vzdát rodičovských práv. Jejich narozené děti pak byly nabídnuty k adopci, a to zejména rodinám příslušníků SS.

Odsun Němců z Liberce
Odsun Němců z Československa: situace se na řadě míst zvrtla, zavládla krutost

Fašistický režim za účelem plození více dětí otevřeně podporoval také naturismus a neskrývanou nahotu, od nichž si sliboval zvýšení zájmu o sex u mladých lidí. Už začátkem 30. let tak začaly v Německu vycházet naturistické časopisy, jejichž obliba (ostatně jako celý naturistický životní styl) se v této zemi udržela po další desítky let.

Během druhé světové války se program Lebensborn rozšířil do několika okupovaných evropských zemí, a kromě nucených anonymních porodů zahrnoval také únosy dětí rodičům, jejich převychovávání v „domovech“ Lebensborn a předání do německých rodin.

Lebensborn a Lidice

Právě tak se stalo, že tímto „zařízením“ prošlo také několik dětí z Lidic, například Marie Šupíková-Doležalová, které bylo v době vypálení její obce v červnu 1942 deset let. Její otec byl spolu s ostatními lidickými muži zastřelen u zdi Horákova statku, matka skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Jejího patnáctiletého bratra Josefa Němci popravili dodatečně v Kobylisích.

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau
Utekli z Osvětimi, aby zachránili další. Riskantní plán začal v jámě pod dřevem

Marie měla štěstí, že ji nacisté označili jako vhodnou k poněmčení a zařadili do programu Lebensborn. Po pobytech v několika táborech tohoto programu ji v roce 1943 adoptovali manželé Schillerovi, u nichž zůstala až do roku 1946. Poté ji na výzvu tehdejších novin odvezli do Berlína, aby se mohla vrátit domů.

S matkou se ještě setkala, ale jen krátce, protože Alžběta Doležalová se z koncentračního tábora vrátila s pokročilou tuberkulózou, jíž krátce na to v Krčské nemocnici podlehla (její jméno se nedávno stalo hlavním předmětem sporu mezi Českou televizí a lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu vedené Janou Bobošíkovou – televize totiž informovala o poznatku historika Vojtěcha Kyncla, že Doležalová ještě před vypálením Lidic udala četníkům židovskou spoluobčanku Šárku Mikešovou).

Temná minulost Veltrus

Nebyly to však pouze Lidice, kde se nacistický program plození a výchovy „rasově nadřazených modrookých blondýnů a blondýnek s čistou krví“ dotkl českého území. Kromě odebírání cizích dětí k „náležitému vychování“ zahrnoval tento systém i přímé rození rasově vhodných potomků. Za tím účelem nacisté zabírali budovy, vybavovali je pro potřeby programu, a pak do nich přiváděli předem vybrané mladé árijské ženy nordického vzhledu, aby se zde staly „snoubenkami vlasti“.

Nejméně jeden domov Lebensborn působil také na území někdejšího protektorátu Čechy Morava, a to na zámku ve Veltrusích, jehož majiteli byli v té době manželé Karel Chotek a Livie Chotková.

Ustašovci popravují Srby a Židy v táboře Jasenovac jako součást genocidy srbského národa
Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel"

Sem byly přiváženy modrooké blondýny ve věku od 18 do 25 let, které se na zámku střídaly vždy po několika dnech až týdnech. Zhruba třicet dívek obývalo pokoje v postranních křídlech zámku, kde se organizovaně setkávali s přidělenými partnery z řad mladých příslušníků SS.

Ti měli prostý úkol: přivést dívky do jiného stavu a znovu odjet. Dívky byly poté přemístěny do některé z porodnic Lebensborn, kde porodily děti, jež jim byly vzápětí odebrány.

Jizvy zůstávají

Odhady, kolik dětí se během války v rámci tohoto programu narodilo a kolik bylo odvlečeno rodičům, se velmi liší a pohybují se zhruba od sedmi tisíc až po několik set tisíc. Na tomto velkém rozdílu se podepisuje nejvíce chybějící dokumentace, podle níž by se dal Lebensborn zmapovat. Ústavy tohoto zřízení byly ke konci války zrušeny, jejich personál byl rozpuštěn a dokumenty o jejich existenci nacisté ničili.

Dodnes se tak objevují příběhy lidí, kteří neznají svou skutečnou identitu. Loni na to upozornil případ čtyřiaosmdesátiletého Hermanna Lüdekinga, původně narozeného v Polsku jako Roman Roszatowski a v roce 1942 uneseného okupanty.

Hotel Vilina Vlas smutně "proslul" během srbsko-bosenské občanské války jako zadržovací tábor, v němž srbští vojáci denně znásilňovaly stovky zajatých bosenských žen. Na internetu běží petice, která žádá o vyřazení tohoto hotelu z turistických nabídek
Srbské úřady lákají do hotelu, kde se vraždilo a znásilňovalo. Lidé jsou v šoku

Lüdeking požadoval u německého soudu symbolickou náhradu za celoživotní újmu ve výši 2 500 eur, protože, jak uvedl, důležité je pro něj pouze to, aby byl jeho nárok uznán.

Německé soudy podle polského serveru Poland in sice potvrdily, že nucená germanizace představovala týrání dětí, ale dodaly, že ani tak tyto děti nespadají do žádné kategorie obětí s nárokem na odškodnění. Náhradu zamítly.