Před pár týdny jste ukončila celorepublikovou tour Noc s legendou, která se vázala na dokument Pravda se pořád vyplatí. Vyplatila se i vám?
Věřím, že ano, i když ne vždy jsem k tomu měla stejný postoj. Několikrát v životě jsem došla k závěrům, jestli se upřímnost a pravda vyplatí, třeba po mojí niterné zpovědi, kterou jsem vydala v rámci své autobiografické knihy, ale s odstupem času to hodnotím tak, že určitě to smysl, alespoň pro mě, mělo.

Není někdy snadnější lež?
Pravděpodobně ano. Také jsem se dostala do situací, kdy jsem si to říkala, zejména když jsem byla malé dítě. Pamatuji si, když jsem ukradla bonbon v samoobsluze. Mamce jsem tvrdila, že ho v kapse nemám, přitom jsem ho tam měla. Byla jsem dítě a vnímala to jinak. Podle mě je důležité být k sobě upřímný. Někdy něco nechceme vidět nebo slyšet, bojíme se, že můžeme něco, na čem nám záleží, ztratit, tak lžeme nejenom druhým, ale i sami sobě a to se mi párkrát také stalo.

Kdy jste se rozhodla žít v pravdě?
Už na střední škole. Chvíli jsem se s tím prala. Naučit se vnímat to, že má někdo na něco jiný názor nebo k tomu má jiný postoj, nebylo lehké. Ale myslím si, že se mi to s odstupem času povedlo. Respektuji názory druhých a vím, že i pohled na život a na to, co nás v něm potkává, taky hodně ovlivňuje i to, co máme za sebou, co už jsme si prožili, prošli a z jakých vycházíme poměrů.

Bulimie mi ničila život. Byla mi soupeřkou nejen na trati, říká Soukalová:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Vás ovlivnili hodně přísní rodiče. Ve dvou letech vás postavili na běžky a předurčili vám tím budoucnost. Po vyhraném závodě vás objímali, což jste vnímala jako důkaz jejich lásky. Měla jste to podobně i jako dospělá během své biatlonové kariéry, zavděčit se a poslouchat pokyny, aby přišla láska?
Měla a trvalo to spoustu let. Jako malá jsem vnímala jako důkaz lásky právě tu radost, kterou měli rodiče, když ke mně přibíhali, když se mi něco povedlo, ale už jsem neuměla vidět to, že by mě měli úplně stejně rádi, kdybych doběhla dvacátá nebo poslední. Jim šlo hlavně o to, aby viděli, že se opravdu snažím a dělám maximum. Já jsem si to nějak zautomatizovala a spojila v tom svým životě. Takže jsem se dlouho snažila dělat něco, čím bych se do té úspěšné rodiny lékařů a právníků také nějak zapsala a něco dokázala.

Vše kvůli vděku?
Rodina na všechny byla pyšná a já jsem viděla tu svoji šanci ve sportu, takže jsem se i já snažila roky všem zavděčit, dělat všechno, aby mě hlavně někdo pochválil, abych byla přijatá, než jsem si uvědomila, jak to je vyčerpávající. Pak přišly momenty, kdy se mi stávalo, že mi vypadávalo, kdo vlastně jsem. To uvědomění, kdy jsem si říkala 'ty jo, vždyť já vlastně furt všechno dělám jenom pro ty ostatní, ale na mě samotnou už mi nezbývá energie ani čas'.

Tím vděkem a poslušností jsem mířila také k trenérovi, který kritizoval vaši postavu, někde v rozhovoru zazněla příměra, že jste tlustá jako prase včetně toho, že používáte výrazné líčení. Byl to moment, který u vás spustil psychickou poruchu příjmu potravy?
Tento výrazný moment tehdy hodně ovlivnil můj život. Dneska, už to vidím s odstupem a se zkušenostmi z mého nadačního fondu, kde pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy, takže si myslím, že to byla skladba mnoha věcí, a okolností. A jak už jsem říkala v úvodu, velmi zásadně se do všeho propisuje i to, co máme za sebou, jak jsme přijímaní v rodině a jak máme vybudovanou sebelásku.


Nahrává se anketa ...

Ale to, že máte pár kilo navíc nebo je třeba zlepšit si kondici, se dá říct přeci mnoha způsoby, které nezraňují.
Z vlastních zkušeností vím, že jsou dívky v dospívajícím věku choulostivější, protože o sobě nemají ucelený obraz a prochází si obdobím, kdy se jejich postava velmi výrazně mění. Takže by možná stačila daleko menší zmínka a ne tak výrazná na to, abych si o sobě vytvořila daleko horší obraz, než jaká byla realita. Řekla bych, že v tu chvíli to pro mě rozhodně příjemný nebylo a doufala jsem, že když o tom promluvím, tak se spousta trenérů nebo lidí z toho sportovního prostředí zamyslí v komunikaci a přístupu. Protože to opravdu může zkreslit pohled závodníků nebo atletů samotných na sebe na celou řadu let.

Svěřila jste se tenkrát někomu?
Trvalo to několik let. První jsem to řekla své nejlepší kamarádce, která, jak jsem zjistila z její reakce, to tušila. To, že se mi mění postava, protože jsem dospívala, bylo zřejmé. Trápilo mě to a uvědomila jsem si, že to má určitý vliv na výsledky a na to, jak se bude vyvíjet moje kariéra. Ta forma sdělení, jak vypadám, byla velmi ponižující a říct jsem se to dřív styděla.

Jana Lhotová (vlevo) jako host Bohumily Čihákové
Abstinující bulimička Jana Lhotová: Zvratky už neschovávám. Jídlo je můj přítel

Řešila jste to tím, že jste přestala jíst.
Pamatuji si, že jsem probrečela několik nocí, protože jsem z toho byla opravdu špatná. Hned druhý den jsem začala ubírat na příjmu potravy.

Kamarádka vám to nerozmlouvala?
Nepamatuji si to už přesně, ale vím, že i ona se v tu dobu zakulatila, takže jsme si v tom nejedení trochu notovaly. Nebyla jsem výjimka. Bylo kolem mě mnoho dalších, kteří si zažívali totéž.

Gabriela SoukalováGabriela SoukalováZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Popište nám, jak vypadaly dny Gábiny, když nejedla nebo naopak snědla vše, co jí přišlo pod ruku, a pak vše rychle vyzvracela, jen aby nenabrala ani deko.
Můj život se tehdy točil hlavně kolem jídla a tréninků. Vlastně to bylo jediný, co jsem řešila. V době přejezdů jsem měla pocit, že si jídlo nezasloužím, že na něj nemám nárok, protože jsem se nehýbala, neproběhl žádný trénink.
Ze začátku jsem to brala tak, že mi to v životě pomáhá. Trvalo to několik let, než mi došlo, že to není v pořádku. Začalo se mi měnit chování a nálady. Začala jsem se stranit, i když jsem byla vždy velmi společenská. Ráda jsem vysedávala dlouho do noci s kamarády a najednou jsem nechtěla nikoho vidět, vyčítala jsem si jídlo.

Abyste si nevyčítala jídlo, začala jste jíst tampony napuštěné vodou.
To už bylo v době úplně největšího zoufalství. Hodně informací jsem si tehdy našla na internetu. Váhu, která mi byla stanovená, jsem si tou posedlostí byla schopná udržet za každou cenu. Plácala jsem se v tom a vůbec už nevěděla, co mám dělat.

Pomoct se vám snažil i trenér Ondra Rybář.
Postavil se k tomu statečně a snažil se mě hodně podpořit. Společně jsme našli mentálního kouče, psychology a nutriční poradce, kteří mi pomáhali, abych jídlo, které jsem snědla, nešla hned vyzvracet. Zažívala jsem jojo efekty, protože vyrovnávat se s tím, že má tělo vyšší váhu, než si vše sedlo, bylo náročné. Sezona, výsledky ani sponzoři se neptali na moji vyrovnanost. Ten tlak byl opravdu velký a já jsem měla nastavený vysoký standard. Polevit po výhře na olympiádě v Soči a jiných úspěšných závodech bylo nemyslitelné. Pro mě to bylo v té době životně důležité, takže jsem byla schopná udělat pro udržení si váhy v podstatě cokoliv. A aby toho nebylo málo, po olympiádě v Soči jsem přibrala i přes držení se nutričního plánu 11 kilo, což byla taková váha, se kterou jsem se v závodech nemohla chytat, a spadla do toho psychického kolotoče s jídlem znovu.

Jen aby byly výsledky?
Ano. Už jsem to zase dostávala sežrat a to pro mě nebylo uklidňující. Na psychickou poruchu příjmu potravy je potřeba klid a čas. A já ho neměla. Ten přišel až po odchodu a ukončení závodů.

Tereza Mašková
Tereza Mašková: Četla jsem o sobě, že jsem tlustá a hnusná. Skončilo to bulimií

Poruchou přijmu potravy jste trpěla dlouhých deset let. Kde jste brala energii na to vyhrávat, trénovat a žít? To je spíš na kolaps.
Na tuto otázku odpovídám hodně často. Taky se divím a říkám si, to to opravdu nikdo nepoznal, neviděl? Ale nezkolabovala jsem, jen asi dvakrát při tréninku mně bylo tak zle, že jsem ho musela ukončit předčasně. Nikde se o tom nepsalo, zůstalo to jen v týmu.

Mám z toho vašeho příběhu husí kůži po celém těle.
Já myslela, jestli vám není zima. Ale když se ještě vrátím k předchozí otázce. Znala jsem plán a věděla, že po závodě se najíst musím, protože jsem měla ohromný výdej kalorií, a přerušování v nutričním režimu bych neodjezdila sezonu do konce. To už jsem měla vychytané. Horší bylo, když byla doba regenerace a relaxu. Opět přišly myšlenky, že si jídlo nezasloužím, a většinu, co jsem snědla, ze mě šlo záhy ven.

Zdroj: Youtube

V jednom rozhovoru jste upozorňovala, že jste nepřerušovala trénování ani kariéru také kvůli tomu, abyste se zabezpečila, neztratila sponzory a v budoucnu se měla dobře. Když budete glosovat, bylo to správné rozhodnutí?
Ve svém životě nemám ráda otázky, co by bylo kdyby. Beru za vše plnou odpovědnost, i když to byly chyby. Zpětně mám pocit, že právě ty chyby mě toho nejvíc naučily, takže si myslím, že bylo rozumné zařídit si ten život po kariéře, protože jsem si uvědomovala už z těch příběhů, které jsem slýchávala, že ta doba nebude jednoduchá a že budu muset zvládnout celou řadu náročných situací. Neměla jsem žádný plán, až jednou skončím. Vytíženost, trénovaní, závody a moje nemoc byly nesmírně časově i psychicky náročné. Jen jsem si přála, abych rozumně investovala peníze tak, až skončím, aby mi přinesly nějaký příjem, než najdu něco, v čem se budu angažovat a co mě bude naplňovat.

Poruchu příjmu potravy jste dlouho skrývala i před svojí rodinou. Jak na to pak reagovala maminka, která je mimo jiné také biatlonová držitelka stříbrné olympijské medaile ze Sarajeva, ale rovněž velmi dobrá kuchařka?
Maminka už to tušila, ale doufala, že to tak třeba není. Rodiče viděli ty změny na váze i v tom, že jsem jiná. Už jsem nebyla ta usměvavá holka, která si ze všech včetně sebe dělá legraci. Zažili se mnou i velmi nepříjemnou situaci. U bulimie se ztrácí dávicí reflex. K tomu, abych se vyzvracela, jsem používala různé věci a jednou jsem takto omylem spolkla malou čajovou lžičku. Bylo to v den, kdy jsem měla odjet na soustředění do Německa. Zpanikařila jsem a říkala si, co s tím teď budu dělat. Mamince jsem tenkrát nechtěla ublížit, a když se vrátíme k té pravdě nebo spíše lži, tak jsem jí řekla, než jsme jeli do nemocnice, že se mi něco dostalo do krku a snažila jsem se to tou lžičkou odstranit a při tom ji spolkla. Myslím si, že to byl přesně ten moment, kdy jí to celé došlo.

V nemocnici vám na tento výmysl předpokládám nikdo neskočil.
Tam samozřejmě ne. Doktoři nejsou hloupí, takže jim bylo okamžitě jasné, co se dělo. Po krátké narkóze se jim lžičku povedlo vyprostit a pak jsem odjela rovnou na to soustředění. Rodiče to pak začali hodně řešit s trenéry. Ověřovali si, jestli to mají pod kontrolou a podobně.

Bulimie může vést až ke smrti.
Za celý den snědí jen pár oříšků. Nebezpečné webové výzvě propadly i malé děti

Měli tendence vás rodiče hlídat, abyste po jídle nešla zvracet?
Nikdy mi to neřekli, ale měli tendence si dát po obědě třeba kafe a zůstat tak u stolu pohromadě co nejdéle. Snažili se, abych nikam náhle neodcházela. Bylo vědomé, že se mě tam snaží udržet.

Po zkušenostech, které máte jste založila Nadační fond Gabi, který pomáhá lidem s poruchou příjmu potravy. Co je váš cíl, kdo se na vás může obracet a jaké se mu dostane pomoci?
Cílem je nejenom pomáhat lidem, ale šířit i tu edukaci, protože pořád vnímám poruchu příjmu potravy jako poměrně velké společenské tabu. Na Nadační fond Gabi se může obrátit kdokoli, kdo má buď osobní zkušenost s poruchami příjmu potravy, nebo se třeba bojí o svého blízkého a neví, jak se má v těch daných situacích chovat. Stejně tak nabízíme pomoc i blízké rodině, kterých se tato nemoc sice přímo netýká. Poruchy příjmu potravy jsou hodně zákeřné v tom směru, že hodně hýbou se vztahy v rodině.

Jste dneska s jídlem již v přátelském vztahu?
Rozhodně. Jídlo se stalo jednou z mých zálib. Když se nenajím, není se mnou řeč. Absolutně si neumím představit, že bych to měla jako dřív, a často si říkám, co všechno jsem byla schopná vydržet a jak moc jsem si ubližovala. Trochu mě mrzí, že dneska nemůžu jít do té kariéry s tím, co už vím.

Včera jsem vařila svíčkovou, aby měly holky doma oběd a já mohla být s vámi, a to mi připomnělo váš vyhraný závod v Novém Městě na Moravě, kde vás potom někdo vyfotil, jak se ládujete svíčkovou. Je to vaše nejoblíbenější jídlo?
Není. Mám ji ráda, ale nejraději mám koprovku s vejcem a bramborami. A hodně smetany. (smích) Maso už tolik nepotřebuji a záměrně jsem od něj upustila. Nahrazuji ho alternativami rostlinného původu.

Stala se z vás vegetariánka?
Nejsem zatím zarytý vegetarián nebo vegan. Na Vánoce si dám kapra, ale maso už tolik nevyhledávám a nekupuji.

Poruchy příjmu potravy, jako jsou anorexie či bulimie, patří mezi závažná psychická onemocnění a u některých lidí mohou vést až ke smrti.
Anorexie může vést k dramatickým změnám v mozku. Vědci je popsali

Nedáváte ho ani téměř tříleté dcerce Izabelce?
Tu ve výběru jídla neomezuji. Důvěřuji v inteligenci těla a pokud si její tělo žádá, dopřeji jí ho. Ta důvěra v tělo samozřejmě neplatí v případě cukrů. Její tělo by si žádalo pětkrát denně čokoládu, a to jí neumožníme. Ale jiné potraviny, které neobsahují obrovské množství cukru, tak tomu nechávám volnou ruku, protože vidím, že má i poměrně velký výdej. Hodně si hraje a běhá venku s dětmi a je celkově hodně živá.

Stála už někdy na běžkách?
Stála. Krátce po tom, když začala chodit, to jí byl asi rok a tři měsíce.

Gabriela SoukalováGabriela SoukalováZdroj: Deník/Radek Cihla

Že by déjà vu?
(smích) Snad se rodiče neurazí, protože jsem si vždycky myslela, že jsou v tomto směru trochu blázni, ale maminka mi tvrdila, že když mi byly dva roky, tak okamžitě poznali, že mám talent, protože jsem dokázala jezdit už skluzem. Celou dobu jsem si říkala, že to chtěli vidět jenom proto, že jsou to rodiče. Teď to přehodnocuji.

Izabelka zdědila talent po mamince?
Podle mě ano. Když vidím větší děti, jak jezdí na lyžích a jak často padají oproti naší Izabelce, tak tam prostě talent je. Jezdí i doma na koberci. V rohu u dveří má malé lyže a když chce, tak si je nazuje a jezdí. Nechávám to ale v její volbě. Nenutím ji. Přeji si, aby si sama vybrala, protože na základě toho si může vytvořit ten svůj vlastní vztah sama k sobě. Já jsem tento prostor k sebepoznání vždy neměla.

Film o Gabriele Soukalové si občas režisér plete s reklamním klipem
Bylo to maso! Film o Gabriele Soukalové je nejsilnější, když je upřímný

Ještě když se vrátíme k dokumentu Pravda se pořád vyplatí, vy jste v něm mluvila také o manželství a rozvodu s Petrem Koukalem. Bylo vše, co jste v dokumentu řekla, pravda?
Stojím si za vším, co jsem řekla, i když se setkávám s názory, proč jsem o některých věcech mluvila. Vnímám to jako nejtěžší období svého života, které se prolínalo ještě s mojí sportovní kariérou a neustále se mě to nějak dotýkalo. Šlo o upřímnou, niterní zpověď. A když člověk zažije něco tak intenzivního, tak nevidím nic špatného, když se o tom mluví. Svoji osobní zpověď jsem posílala i exmanželovi, aby se k tomu v dokumentu mohl také vyjádřit, ať bude jeho výpověď a pohled jakýkoliv. Neudělal to. Přinutit jsem ho nemohla. Ale prostor ke svému názoru dostal, stejně jako další lidé.

Ještě, než se rozloučíme, dá se říct, že tour Noc s legendou byla i jakési rozloučení s fanoušky a kariérou biatlonistky?
Původně jsem si myslela, že rozloučení proběhne v Novém Městě na Moravě, že odjedu poslední závod a všem fanouškům zamávám a poděkuji za podporu, protože i díky nim se mi dařilo. A byla jsem smutná, protože nic takového se nestalo. Takže ta šňůra s promítáním filmu a besedami mi tu příležitost dala. Bylo to krásné a emotivní rozloučení, definitivní tečka za mojí kariérou. Díky tour jsem poznala mnoho lidí a vyslechla si stejné množství příběhů. Ti lidé byli šťastní, že mě vidí, a já byla šťastná, že vidím je. Bylo to nesmírně obohacující.