Domácnostem už docházejí peníze, říká šéf České spořitelny Tomáš Salomon

Společnost je rozdělena a je v ní cítit sociální pnutí. Dají se hrany obrušovat?
Musíme se o to snažit a dělat to bez předsudků. Technologie, které nás obklopují, nám umožňují zavírat se stále víc do často zmiňovaných sociálních bublin. Nacházet jen lidi, kteří mají stejný pohled na věc a souhlasí s námi, jsou ve stejné sociální situaci. Notovat si navzájem a vlastně trochu ignorovat, co se děje kolem.

Ptám se na to proto, že Česká spořitelna, která za dva roky oslaví dvě stě let existence, vznikla i z toho důvodu, aby vyrovnávala sociální rozdíly. Založila třeba pražskou čtvrť Spořilov, aby zmírnila napětí mezi majiteli pozemků a námezdními dělníky. Vnímáte to jako poselství a vlastně svého druhu závazek?
Spořitelna je jednou z nejstarších finančních institucí a základy, na nichž stavíme, mají kořeny ve svobodném rozhodnutí obyvatel měst a vesnic založit první spořicí ústavy. Šlo o celoevropské hnutí a Čechy nebyly výjimkou. Snahou bylo pomoci, aby se lidem dařilo lépe, aby i ti, kteří nic nevlastnili, mohli zhodnocovat své prostředky a vytvářet si rezervu. Tím získávali naději pro lepší budoucnost. Lidem, kteří na to měli vliv, na tom záleželo. S jistou mírou nadsázky říkám, že to byl starosta, farář a hospodský, kteří se rozhodli, že uprostřed náměstí chtějí mít spořitelnu, kde si lidé budou ukládat své peníze. Díky tomu pak také vesnice a města mohly budovat infrastrukturu, elektrifikovat se. My se ten dvě stě let starý celoevropský příběh snažíme přenést do dnešních reálií. Vnímat společnost podobnou optikou, protože souhlasím s vámi, že je čím dál víc rozdělená. Proto bychom rádi napomohli tomu, aby se sociální tenze zmenšovala. A nepleťme si to s rovnostářským socialismem. Pokud se však nebudeme zajímat o to, jestli a kolik domácností není schopno v daném měsíci pokrýt své výdaje, a nebudeme se snažit, aby lidé získávali správné finanční návyky, troufám si tvrdit, že sociální problém předběhne ten velmi často zmiňovaný ekologický. Zjednodušeně řečeno, usilujeme o udržitelnou společnost v tom nejširším slova smyslu.

Samoživitelé v Česku: Pod hranicí chudoby žije skoro polovina rodičů

Na konferenci o úspěchu pro každého žáka jste řekl, že prosperita je stav, kdy se daří.
To je z wikipedie, to není z mojí hlavy. Když jsem si vygooglil, co to je prosperita, dočetl jsem se, že je to stav, když se věci daří.

Tedy když se daří v rodině, v širší komunitě, v celé zemi. Jenže když se společnost ocitla v covidové pandemii, po níž vzápětí přišla ruská agrese na Ukrajinu, můžeme o nějaké prosperitě mluvit?
Bezpochyby o ni musíme usilovat. To, že nás budou i nadále ovlivňovat různé neočekávané externí vlivy a krize, jako byla pandemie nebo válka, je pravděpodobné. Ale je vidět, že se s nimi dokážeme vyrovnat. Zvládli jsme pandemii a nesmíme polevit v naší aktivní podpoře Ukrajinců. Je důležité si připomínat, na čem stojí silná občanská společnost. Na vzdělaných, sebevědomých jedincích schopných kritického myšlení, kteří tvoří prosperující společnost. Musíme se starat, aby se lidem dařilo lépe, vzájemně si pomáhali a aby si uvědomovali, že nelze fungovat na principu kdo s koho. A že když mně se daří, nemusí to znamenat, že druhému se daří hůře.

Nepřát si, aby sousedovi chcípla koza…
Například. To je uvědomění si společenské zodpovědnosti za pomoc lidem, kterým se tak dobře nedaří. Bohužel jak covidové období, tak válka nůžky ve společnosti spíš rozevírají. Vidíme to na datech. První dojmy v covidu byly paradoxně dobré, protože jsme viděli, že lidem rostly úspory. Nejenom proto, že se stát postaral, aby téměř nikomu příjem zásadním způsobem neklesl, ale lidé ani neměli za co utrácet, když bylo všude zavřeno a nikam se nesmělo cestovat. Teď se ten polštář vyfukuje. Stále sice vidíme, že v souhrnu mají lidé více úspor než před pandemií, ale ve skutečnosti polštář a rezervy zůstávají jen lidem se středními a vyššími příjmy.

Data od sociologa Daniela Prokopa ukazují, že poměrně vysoké procento lidí nemá na konci měsíce už ani korunu navíc. Z údajů České spořitelny vyplývá, že polovina vašich klientů má naspořen pouze jeden měsíční plat.
Data, která Dan Prokop zveřejňuje a pěkně nasvěcuje, můžeme potvrdit. On se nerovností zabývá dlouho a je to záslužná činnost, akorát ne všichni ho chtějí poslouchat, protože ne vždy jde o dobré zprávy. Už před pandemií jsme říkali, že zhruba čtvrtina domácností nemá finanční rezervu delší než na tři měsíce. To se významným způsobem změnilo, obzvláště u podprůměrně a průměrně příjmových domácností. Kolem deseti procent z nich není schopno pokrývat své náklady a jsou pod pomyslnou čárou ponoru. Zároveň je těch domácností, které nemají ani měsíční rezervu a jedou na hraně, skutečně okolo padesáti procent.

Ředitel České spořitelny Tomáš SalomonZdroj: Deník/Martin Divíšek

U nich se už dá mluvit o ohrožení chudobou?
Dokud můžete pokrývat základní potřeby, tak asi nejste ohrožena chudobou. Definice je sporná. Každopádně v našem výzkumu Index finančního zdraví Čechů deklaruje čtyřicet procent lidí, že hospodaří s obtížemi. Dalších 57 procent říká, že nemají dobrou perspektivu, čili nevěří ve vlastní prosperitu.

A jedenasedmdesát procent uvádí, že se jim snížila životní úroveň a inflace ohrožuje jejich rodinný rozpočet.
Proto si myslím, že tato fakta nelze podceňovat. Nechci z toho dělat apokalypsu, ale přál bych si, abychom se na to dívali reálně. Určitě nepomáhají takzvané Helicopter Money, tedy zasypání společnosti penězi. To je jedna z věcí, s nimiž vláda neumí dobře pracovat. My potřebujeme pomoc nasměrovat adresně tam, kde je to potřeba.

Proč to vláda nedokáže, když jí to radí všichni ekonomové, NERV i opozice?
Upřímně řečeno, není to snadné. Musíte mít dobře propracovaný systém práce s daty. Verze, kterou používá tato i předchozí vláda, je hodně postavená na resortismu. Ministerstva nejsou schopna kooperovat tak, jak by bylo záhodno. Pokud ve chvíli, kdy přijde globální pandemie, nepropojíte ministerstvo práce a sociálních věcí s resortem zdravotnictví a financí, nejste schopni efektivně pomáhat. Můžete to dělat prakticky jen plošně. Není to jednoduchá disciplína a může-li tomu někdo pomoci, tak právě soukromý sektor. Spousta firem je v práci s daty a schopnosti propojovat různé obory mnohem dál, než je státní správa. My dialog nabízíme. Viděl jsem nejen v průběhu pandemie vůli spousty velkých společností vládě nabídnout pomoc. Ona si pro ni neumí úplně sáhnout a pořád mám pocit, že soukromý sektor vnímá jako soupeře, nebo dokonce nepřítele. Přitom velké firmy typu Spořitelny patří k největším daňovým poplatníkům a zaměstnavatelům, kteří se ke svým klientům a zaměstnancům chovají zodpovědně.

Koneckonců iniciativa Druhá transformace, jejímž jste spoluzakladatelem, tento moment velmi zdůrazňuje. Radek Špicar to považuje za jeden z nejdůležitějších bodů při posunutí země na vyšší kvalitativní úroveň. A tak se chci zeptat, proč se Bankovní asociace, jíž předsedáte, tak vehementně opřela do vládní předlohy na zdanění neočekávaných zisků energetických firem a šesti největších bank?
Protože jsme vládě nabízeli mnohem efektivnější a strategičtější pomoc v podobě padesáti miliard zvýhodněných úvěrů a investic do dostupného bydlení, digitalizace a infrastruktury. Vláda si místo toho vybrala diskriminační daň, kterou nepochopitelně uvalila jen na některé banky a jejíž výnos bude řádově nižší než bankami nabízená pomoc. Když to vezmu z druhé strany, výzva ke druhé ekonomické transformaci je apelem k prosperitě a dlouhodobé konkurenceschopnosti naší ekonomiky. Druhá transformace je postavena na znalostní ekonomice, schopnosti českých firem generovat vyšší přidanou hodnotu na globálních trzích. To znamená nejenom vyrábět, ale i vyvíjet a pracovat na produktovém designu, prodávat a uplatňovat finální výrobky. Stručně řečeno obsáhnout od vývoje a výzkumu až po prodej co nejvíc přidané hodnoty. Z první porevoluční fáze ekonomické transformace máme velmi dobrou zkušenost s výrobní částí.

Vláda chce jednu nižší sazbu DPH. Zlevnilo by jídlo, zdražilo čepované pivo

Avšak průmysl dospěl, jak říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky Radek Špicar.
Ano, příležitosti pro levnou výrobní ekonomiku se po třiceti letech vyčerpaly. Díky demografické křivce už nebude víc pracovní síly, a tím pádem musíme být chytřejší a ekonomiku transformovat. Jako bankovní sektor se aktivně hlásíme k tomu, že firmám pomůžeme, zafinancujeme je, dáme jim důvěru, nasvítíme dobré příklady, jak mohou svůj obchodní model změnit právě ve prospěch dlouhodobé udržitelnosti a konkurenceschopnosti.

Jak jsem se dočetla, závazek České spořitelny hovoří o padesáti miliardách zvýhodněných úvěrů na transformaci firem.
Je to jeden ze čtyř závazků, které jsme v lednu zveřejnili. Další jsou sliby zajistit všem našim klientům alespoň minimální krátkodobou rezervu a dosáhnout toho, aby každý z nich spořil na stáří. Mému srdci je ale nejbližší závazek, že zpřístupníme finanční vzdělávání všem dětem na základních a středních školách v České republice. V dětství totiž vznikají zdravé finanční návyky, které lidem pomohou dělat správná a ekonomicky udržitelná rozhodnutí po zbytek života.

Pojďme se vrátit k windfall tax neboli solidární dani.
Kromě diskriminačního prvku, neboť se má týkat jen některých hráčů na trhu, což je samo o sobě velmi sporné, je hlavní výhradou, že to považujeme za nesystémový, nekoncepční a ne úplně chytrý krok. Každá vláda by měla toužit po tom, aby měla silný finanční sektor. Zaplať pánbůh takto to v České republice je. Pokud by s námi stát vedl dialog, věřím, že bychom se dohodli na mnohem efektivnějším způsobu pomoci bank, než je další zdanění. Pominu-li, že je zatím ve hvězdách, jaký vůbec bude výnos té daně, bylo by přínosnější, aby se stát zaměřil na vícezdrojové financování. Tedy aby kombinoval bankovní financování s penězi ze státního rozpočtu, evropských fondů a soukromé sféry, abychom tak posílili dopravní infrastrukturu, zařídili lidem dostupnější bydlení, investovali do vzdělání nebo zvýšili kapitál Národní rozvojové banky. To by bylo chytřejší a koncepčnější řešení než jednorázové zdanění.

Až na to, že když šel Andrej Babiš jako premiér podobnou cestou a inicioval založení Národního rozvojového fondu, na jeho účtu byla nula.
Stále platí závazek čtyř největších bank investovat minimálně sedm miliard do projektů v tomto fondu, problém je, že stát nebyl schopný od roku 2020 předložit ani jediný projekt. Banky jsou připraveny, stát ne. Debata se současnou vládou se odvíjí v tom smyslu, že když už ten fond vznikl a má licenci České národní banky, měl by se využívat. Bohužel jednotlivá ministerstva nejsou připravena nachystat projekty způsobem, který umožní čerpat z takového fondu peníze. Díky dotacím z Unie jsou zvyklá připravit žádost o čerpání nenávratných dotací, to je strašně návyková věc. Jak ovšem naše ekonomika roste, postupně budeme víc do evropské kasy dávat než z ní brát. Způsob rozvoje další infrastruktury pak bude plně závislý na návratnosti investic. Stát se musí naučit předkládat projekty tak, aby tam byla aspoň elementární návratnost, což je pro jakéhokoli investora a zejména pro banky klíčová podmínka. Musíme postupovat s péčí řádného hospodáře.

Nechápu, proč se takové projekty do Národního rozvojového fondu nehrnuly. Firmy nemají na straně státu partnera?
Vždycky je to o lidech. Dialog je potřeba vést s resorty financí, průmyslu a obchodu. Myslím, že na úrovni ministrů pochopení existuje, ale jakmile se dostanete o několik úrovní níž, chybí schopnost vybrat a připravit projekty tak, aby je banky a další investoři mohli financovat. Nesmíme to vzdát, protože tohle je správná cesta. Můžeme si vzít inspiraci v Norsku, Singapuru, Dánsku nebo Německu. Nejsou to fikce. Česká bankovní asociace jménem všech bank nabídla vládě investice ve zmíněných oblastech v řádu zhruba padesáti miliard. Stát musí dát dohromady projekty, my nabídneme zvýhodněné úvěry. Když nás stát zdaní, ochota akcionářů pokračovat v takové nabídce bude nižší.

Ředitel České spořitelny Tomáš SalomonZdroj: Deník/Martin Divíšek

V extrémně složité situaci po zahájení války ale takto vláda asi nemohla uvažovat, hledala urychleně peníze na sanaci vystřelených cen energie, ne?
Vláda se ocitla skutečně ve specifické a dramaticky se vyvíjející situaci. To, co se odehrálo s cenami energií v průběhu léta, a to, čemu čelila, když se tento návrh uzavíral ve sněmovně, opravdu nebylo jednoduché. Sotva ministři dosedli po volbách do svých křesel, začala válka, s čímž nikdo nepočítal. To vše byla perfektní bouře, z níž nebylo snadné vykormidlovat. Je nicméně otázka, zda se stát k dialogu s bankami a velkými firmami o tom, jak spolupracovat na strategickém rozvoji Česka, vrátí. Moc bych si to přál.

Budou se některé z bank zasažených válečnou daní se státem soudit?
To vůbec nechci předjímat. Zatím vůbec nevíme, jak velká cenovka té speciální daně bude. Zdanění platí až za rok 2023 a případné zálohy se budou počítat na základě výsledků minulého roku, který ještě nemáme uzavřený. Myslím, že žádná příčetná organizace se primárně se státem nechce soudit. To je krajní řešení. Samozřejmě pokud bude jednoznačný právní názor, že to naši organizaci znevýhodňuje na trhu, nic jiného nám nezbude. Jinak by mě mohli akcionáři popotahovat, že se řádně nestarám o jejich investované peníze. A já ručím do výše svého majetku. Česká spořitelna patří dlouhodobě k jednomu z největších plátců daně z příjmu a já jsem na to hrdý. Vím, že bez daní to nejde, byť z tohoto vyznamenání, které předává ministr financí, akcionáři nemusejí mít největší radost. Jen si přeji, aby tyto odvedené peníze byly efektivně využity.

S windfall tax souvisí i politika České národní banky. Základní úroková míra je už několik měsíců na sedmi procentech. Je to dobře zvolená hranice?
Myslím, že minulé vedení ČNB zareagovalo rychle a razantně. To, že máme sedmiprocentní sazbu, možná dokonce nebylo dost. Mohli jsme mít i vyšší, je to nástroj ke zkrocení inflace. Je to jasný signál, že i kdyby to mělo poněkud zbrzdit ekonomiku, inflace je zlo, jemuž je třeba čelit. Dnes tu sazbu vnímám jako dobrou a věřím, že Bankovní rada bude velmi pečlivě sledovat, jak se vyvíjí ekonomika a jak inflace. Pokud bude inflace klesat, jak očekává guvernér, půjdou dolů i sazby. Ale nejprve je nutné dostat ji pod kontrolu. Budeme doufat, že to úplně nezastaví chuť firem investovat.

Valorizace důchodů v roce 2023? Vláda může přidat až tisíc korun

Ačkoli to není vaše parketa, zajímalo by mě, jak vnímáte fakt, že přes zastropování ceny elektřiny za ni Češi platí nejvíc v Evropské unii, byť jsme čistými vývozci?
Nebudu si hrát na energetického experta. Těch se nám loni narodila spousta, podobně jako během pandemie všichni byli experti na epidemiologii. V tom jsou Češi geniální. Každý tu rozumí fotbalu a občas tenisu. My jsme otevřená ekonomika, a jsme-li zastánci evropského volného trhu, berme to jako daň za společný trh s energiemi. Na severu přestalo foukat, ve Francii se odstavily kvůli revizi jaderné elektrárny a do toho přišla potřeba odstřihnout se od ruských zdrojů. To bylo ze všeho nejdůležitější, abychom nebyli vydíratelní. Debaty o zastropování nebylo možné ignorovat. Zjednodušený pohled, že když vyrábíme dost elektrické energie, můžeme ji mít lacinou, je opravdu zkratka. Tak to nefunguje. Kdybychom na to naskočili, dostali bychom se do izolace, možná jako Maďarsko. Myslím, že vláda v době předsednictví v Radě Evropské unie udělala velmi dobrou práci jak z hlediska schopnosti spojit členské státy k pomoci Ukrajině, tak ve snaze odstřihnout se od energetické závislosti na Rusku. V tom musíme vytrvat.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vzpomínal na rok 1997, kdy Miloš Zeman tvrdil, že ČSSD vstoupí do Strakovy akademie hlavním vchodem a převezme moc. On opáčil: „Miloši, tam žádná moc není. Tam jsou číšníci, kuchaři, řidiči, úředníci, ale moc je jinde, tehdy jsem si myslel, že je v ČEZ, v IPB, v bankách. Dneska vím, že je v nadnárodních společnostech.“ Kde ji vidíte vy?
Mně pojem moc a žonglování s ním přijde strašně nebezpečné. Jsem člověk, který má pod kůží služby. Vedu instituci, která je tu primárně proto, aby sloužila lidem. To je nutné si neustále připomínat. Kdyby politici měli stále na paměti, že byli zvoleni, aby sloužili, ne kvůli moci, bylo by to mnohem lepší. Při každých volbách bychom měli hodnotit kandidáty optikou, zda jsou připraveni sloužit a spojovat, nebo vládnout, mít moc a rozdělovat. Kde je tedy ta moc? Má ji každý z nás, pokud se budeme chtít vzdělávat, kriticky myslet a starat se nejenom o sebe, ale především o naše okolí, o lidi kolem nás. V České spořitelně dlouhodobě sledujeme výzkum Edelman Trust Barometer, v němž lidé hodnotí, jak vnímají zodpovědnost a kompetenci neziskového sektoru, politiků a vlády a korporací, tedy byznysu. Data říkají, že korporace mají obrovskou zodpovědnost, protože jsou vnímány nejenom jako etické, ale také kompetentní. Lidé věří, že mají schopnosti i vůli měnit věci k lepšímu. Neziskovému sektoru věří, že to myslí dobře, ale mají trochu pochybnosti o jeho schopnosti měnit věci. Politici a vlády se bohužel dostali do kategorie, kdy jsou lidmi vnímáni jako neetičtí a nekompetentní. Nemám z toho radost, protože by nemělo jít o soupeření. Pokud si ale tento trojúhelník vzájemně pomůže, je to podle mě cesta, jak společnost udělat skutečně lepší.