Opět se nechávám unášet na vlně cestovatelského opojení, které může pochopit jen ten, kdo se odhodlá okusit tu slast sbalit si kufry a jen tak si vyrazit do světa pročistit hlavu. Ta svoboda, kterou najednou dostanete, je nepopsatelná…

ZMATKY NA LETIŠTI

Do příletové haly vstupuji se smíšenými pocity. Na svůj výlet do Emirátů se vždy moc těším, ale letos má cestování chuť poněkud nahořklou po koronavirové pandemii. Jsem zmatená z toho, že nevím, jestli podstoupit další test na Covid-19, nebo mi stačí ten z Prahy.

,,Dobrý den, slečno, přicestovala jste z Prahy? Uděláme vám test na koronavirus,“ volá na mě lámanou angličtinou letištní zaměstnanec, oblečený v tradiční emirátské bílé kandooře.

Živý betlém na Modré 2020
Živý betlém na Modré? I letos byl k vidění. Sice komornější, ale covidu navzdory

Díky svému zmatenému pohledu nemusím stát v řadě a opálený pán s perfektně upravenými vousy mě postrkuje dopředu k testovací buňce.

Posléze už se mačkám v řadě na pasovou kontrolu s těmi, kteří právě přiletěli užít si luxusu a sluníčka na východní cíp Arabského poloostrova. Říkám si, že pokud nedostanu covid teď, tak už opravdu nikdy.

Po zmatcích na letišti jsem konečně vysvobozena a můžu si sundat roušku. Můj předvánoční týden začíná dřevitou vůni bakhouru (tradiční vykuřovací směs, používaná především v arabském světě. Skládá se z přírodních surovin, hlavní složku tvoří vzácná dřeva ), jímž mě vítá můj emirátský kamarád Saeed ve své vile.

,,Připravil bych ti i arabskou kávu, ale vím, že ji nemáš ráda,“ říká mi s úsměvem ve tváři.

Zde trávím většinu svého týdne. Nejlepší zážitky totiž návštěvníkům dokážou přichystat místní obyvatelé, kteří znají svou zemi nejlépe. První den se ještě snažím aklimatizovat a zjišťuji, že život v Dubaji se na rozdíl od toho v Čechách a na Moravě, vůbec nezablokoval. Kromě nošení roušek, dezinfekce rukou a omezeného počtu lidí ve velkých obchodech tam zůstalo vše ve starých kolejích.

Saeed a jeho přátelé Sálem a Mariam se rozhodli mě vzít na výšlap k hoře vzdálené zhruba půldruhé hodiny od Dubaje, tyčící se do výše 1700 metrů nad přístavním městem Chor Fakkán.

Na snímku zleva organizátor akce Jiří Králík, akademický malíř a grafik Jiljí Hartinger, hejtman Zlínského kraje Radim Holiš, Pavel Calábek a starostka Karolinky Marie Chovanečková.
Kvůli covidu vyhlásili osobnost Zlínského kraje o osm měsíců později

Neustále se totiž chvástám, jak jsme na Slovácku sportovně zdatní a milujeme tůry. Musím přiznat, že výhled na město dělá z výšlapu nezapomenutelný zážitek. K večeru stavíme stan, který bude naším příbytkem pro nadcházející noc a pokládáme deku na jemný písek.

Saeed rozdává karty a Sálem připravuje tradiční čaj karak. Mariam je typická místní slečna, a tak si všechno spolu se mnou fotí na sociální sítě. Daleko od města a světelného smogu se na večerní obloze krásně nesou souhvězdí. Společně je pozorujeme a tipujeme si, kdy spadne další hvězda. Usínáme za šplouchání vln a jemného vánku.

VÝCHODY SLUNCE

Říká se, že východy slunce jsou krásnější než jeho západy, protože představují nový začátek. Co takhle ale východ na pláži s kávou v ruce za znění nádherného hlasu muezzína svolávajícího k ranní modlitbě?

K té se však moji kamarádi nerozhodli, protože se pustili do uklízení nepořádku, který jsme ve svém táboře zanechali. Za pohozené odpadky se tam totiž udělují velmi vysoké pokuty, a proto místní pořádek striktně udržují.

Teploměr na štěrkopískovém jezeru v Ostrožské Nové Vsi ukazuje 3.8 stupně teplotu vody a dva stupně má vzduch. Otužilce to však neodradí a vydávají se do ledové vody.
Třicet otužilců se na Ostrožsku vrhlo do ledových vln jezera

Mých několik dnů pobytu vzalo rychle za své a najednou tu byl odlet domů. I slzičky se vloudily. Holt loučení bývá o to těžší, pokud na týden zapomenete na chaotický protikoronavirový boj ve své domovině a zjistíte, že to lze dělat i jinak. Nemluvě o tom, že hned po příletu do Prahy vás v MHD přivítají bezdomovci okupující zadní sedadla v autobuse.

Autor: Silvie Vykopalová