Už od mládí byl nezvladatelný, ve škole okrádal spolužáky i učitele, a proto skončil v polepšovně.

Velký vliv měla rodina, do které se roku 1900 narodil. Byl sedmým potomkem, z celkových deseti dětí, manželů Antonína a Viktorie Leciánové z Uherského Ostrohu.

„Matka umřela v ústavu pro choromyslné. Otec byl opilec a karbaník, o rodinu se nestaral. Děti bil a týral hlady. Martina v deseti letech prohrál v kartách a ten musel několik měsíců jezdit cirkusem. Jeho dcery se živily prostitucí,“ nastínil poměry v rodině historik Pavel Urbášek.

Protože mladík kradl i po svém návratu z polepšovny, byl v roce 1922 odveden na vojnu i přes svůj nedostatečný vzrůst. Čtyřikrát odtud dezertoval. Utekl i ze Špilberku, z Terezínské pevnosti vypochodoval coby vězen ven s leteckým plukem. 

Lecián často spolupracoval dezertéry a zločinci. Určitou dobu loupil se svou milenkou Marií Křenovskou. Za den dokázat vyloupit dva trezory na místech desítky kilometrů od sebe vzdálených, a ještě večer si užíval v pražských podnicích. Množství peněz utrácel i za pěkné oblečení, které rád nosil.

Novináři z něj udělali světce a připodobňovali ho k novodobému Jánošíkovi, přestože chudým nedával vůbec nic. Lecián začal být v roce 1927 paranoidní, při každém setkání s policisty používal zbraň.

Po třetí vraždě se od něj veřejnost i média definitivně odvrátila. Na konci dubna téhož roku byl zatčen a převezen do Olomouce. 

Martin Lecián byl odsouzen k trestu smrti za 104 trestných činů, včetně 69 loupeží, tří vražd a sedmi pokusů o ni.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mu chtěl dát doživotní trest. Než však mohl milost udělit, pokusil se Lecián s dalším trestancem uprchnout.

Jednoho policistu zavraždili, po přestřelce s ostatními dozorci se museli vzdát. Tímto činem se Lecián definitivně připravil o možnost dostat milost. Celou noc z pátého na šestého října roku 1927 Lecián probdil.

„Však já si v pekle odpočinu dost,“ odvětil dozorcům, kteří mu říkali, ať se vyspí.

Jeho posledním přáním byl velký řízek s brambory, zákusek a cigarety. I s tuberkulózu jich vykouřil osmdesát. Ráno v šest hodin by Martin Lecián oběšen.

Kdo byl Martin Lecián?- Narodil se 31. října v Uherském Ostrohu
- Byl zločinec a masový vrah, který je opředen řadou pověstí a označován jako Postrach Moravy
- Do 18 let byl vychováván v polepšovně a ihned po propuštění se začal věnovat trestné činnosti
- Osudné mu bylo setkání s Marií Křenovskou, se kterou začal vykrádat pokladny po celé Moravě. V Prostějově je dopadli a byli převezeni do věznice v Olomouci, odkud brzy utekl. Dále pokračoval ve své bohaté kriminální činnosti a došlo i na vraždy
- Veřejnost obdivovala jeho odvahu do doby, než zastřelil četnického strážmistra v Uherském Ostrohu
- Policii stále unikal a když ho konečně dopadli, byl po čtyř měsíčním vyšetřování a šesti denním procesu odsouzen k trestu smrti oběšením
- 6. října 1927 byl popraven na dvoře olomoucké vojenské nemocnice

Popravu oběšením považovali měšťané dříve za potupnou

Co čekalo zločince, když byli dopadeni a jak se vyvíjeli tresty? I na to odpověděl kulturní historik, bohemista a folklorista Jiří Fiala (na snímku dole), který se zabývá regionální historií Olomouce, kde byl Martin Lecián popraven.

Do kdy se v Olomouci popravovalo veřejně?

Až do šedesátých let 19. století, kdy se popravy přesunuly do prostor věznic. Jediná poprava za meziválečné Československé republiky se v Olomouci uskutečnila roku 1927. Tehdy byl popraven mnohonásobný vrah, lupič a kasař Martin Lecián. Byla to zároveň poslední poprava, kterou vykonal úřední popravčí Leopold Wohlschläger. V poválečném období od roku 1945 do roku 1947 bylo v Olomouci oběšeno 44 konfidentů a příslušníků SS a Gestapa, pak do roku 1952 zde bylo popraveno pět vrahů, poté se již v Olomouci popravy nevykonávaly.

Profesor Jiří Fiala

Byl rozdíl mezi popravou ženy a muže?

Existovaly diference. Ženy nebyly dříve věšeny, poněvadž oběšenci zůstávali na šibenici viset dlouhou dobu, a mohlo by tak dojít k veřejnému pohoršení, byly též častěji než muži zahrabávány za živa nebo topeny. Počínaje 19. stoletím se uplatňoval pouze trest smrti oběšením bez rozdílu pohlaví. Poprava oběšením se dříve pokládala za potupnou, měšťan nebo šlechtic měl nárok na to, aby byl sťat mečem. I na výstavě máme zastoupeny různé popravčí nástroje. Například popravčí meč, který později sloužil i jako obřadní meč rychtářský a k jeho čepeli byla připojena ozdobná rukojeť.

Jaké další popravní nástroje čekaly dříve na zločince?

Třeba popravčí kolo, které bylo zvlášť bolestivé. Tento nástroj se používal v celé Evropě. Ve Francii byl do kola zločinec vpleten a kat mu zpřerážel údy. Věrně to zachycuje film Cartouche s Jeanem-Paulem Belmondem. Ve střední Evropě kat podložil údy zločince dřevěnými špalíky a zpřerážel mu údy kolem s břitem. Byly dva způsoby, jak to bylo možné provést. Tím bolestivějším byl ten, kdy kat začal od nohou, naopak pokud začal u hlavy, zločince zpravidla usmrtil první ranou. Odsouzenec byl až poté vpleten do podstatně menšího kola a vztyčen s ním, aby byl dobře vidět. Mělo to samozřejmě odstrašující účel. 

V naší historii se dokonce i naráželo na kůl.

To byl zřejmě nejbolestivější způsob popravy. Na kůl se naráželo za krále Vladislava Jagellonského. Byl to jinak velmi dobrý člověk, ale v tomto způsobu popravy si liboval. Podrobně je tento způsob popravy popsán v románě Henryka Sienkiewicze Pan Wołodyjwski.

I dnes se mluví o trestu smrti. Neměl by už tento způsob potrestání patřit minulosti?

O tom není pochyb. Z hlediska právního i morálního by to měla být věc minulá. Koneckonců dlouholeté odnětí svobody, kdy musí zločinec fyzicky nést následky svého činu, je jistě obtížnější, než to mít rychle za sebou. O zrušení trestu smrti teď ale například v Kalifornii probíhá referendum. Jsem velmi zvědav, jak dopadne. Existuje i nový názor, který souvisí s praktikami v Číně, kde se údajně popravuje tak, aby orgány popraveného byly k dispozici pro transplantace. To můžeme sice označit za racionální, ale těžko přijatelnou záležitost. V Číně či Japonsku bývaly ostatně popravy mnohem krutější nežli v Evropě.


prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc- bohemista, folklorista, kulturní historik a hudební publicista
- Narodil se v roce 1944 v Olomouci, kde vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.
- Jako pedagog se na olomouckou univerzitu vrátil v roce 1972 a působí tu dodnes. V okruhu jeho badatelského zájmu jsou především dějiny české literatury 18. a 19. století, lidová slovesnost či pololidová kultura, ale také regionální dějiny a kulturní historie Olomoucka. Je autorem řady publikací nebo rozhlasových pásem.

Autor rozhovoru: Jiří Beneš