Jak je na tom Zlínský kraj, co se týká týrání či domácího násilí?

Bydlím v Brně, kde jsem dříve i pracovala a dodnes tam působím jako poradce Bílého kruhu bezpečí. Můžu tedy srovnávat případy z kraje Zlínského a Jihomoravského.

Zlínský kraj je krásný a zároveň tvrdý. Zlé a tvrdé je tady i domácí násilí. Je tu větší nezaměstnanost, nedostatek peněz, v hojné míře tu lidé požívají alkohol, poměrně dost mužů má vlastní zbraně, protože jsou myslivci. Také dost rodin žije na samotách a nikdo nevidí, co se u nich děje. V mnoha rodinách jsou také u domácího násilí přítomny děti. Stalo se například, že opilý a agresivní otec přiložil dítěti k hlavě plynovou pistoli. Jindy to byla zase jateční.

To ale nejsou zrovna pozitivní informace. Znamená to, že těch případů řešíte více než v Brně?

Policisté řeší stovky případů, ale o většině týrání osob ve společném obydlí se pravděpodobně vůbec nedozvíme. Pro tento kraj je specifická úcta k tradicím. Zastávají tu názor, že co se doma navařilo, to se tam má také sníst. Přece s tím trápením nepůjdou „ven“. Na vesnici by to přece byla ostuda. Co by na to řekla babička, co děda, děcku by se pak smáli ve škole…

A navíc hodně týraných žen v našem kraji prožilo své vlastní dětství ve křiku a vidělo bití své mámy.

Dalo by se říci, zda jsou více obětmi týrání či domácího násilí děti, ženy či senioři?

Ve většině případů, které policie řeší, se jedná o týrání žen ze strany mužů a děti, jako další ohrožené osoby, jsou útokům přítomny či jsou také napadány. Rozhodně ale nelze říci, že by muži nebyli ze strany žen týráni. Týrání mužů je velký problém, ale jedná se v naprosté většině o psychické týrání (brutální ponižování, sociální týrání a vyhrožování) a pro muže je nemyslitelné, že by měl zavolat na svou vlastní ženu policistu, který by ho měl před ní chránit. Oni se za to strašně stydí a léta trpí.

A jak je to u těch seniorů? V poslední době se totiž objevují případy, kdy starý člověk i léta snášel bolest a utrpení od svých nejbližších.

To je problém, který tíží celou společnost. Senioři žijí v ústraní a nemají možnost kontaktu s okolím. Mnohdy se o ně starají jejich blízcí, kteří to však dělají jen z důvodu hmotného zisku z jejich sociálních dávek. Senioři jsou často zdrojem obživy různých násilníků, kteří nepracují, ale o to víc píjí a jsou závislí na automatech. Seniorům jsou běžně odebírány telefony, o pomoc si nemůžou zavolat a na násilné osobě jsou fyzicky závislí. Situaci komplikuje také jejich problém s komunikací a případná demence.

Mohla byste uvést nějaký konkrétní případ?

Policisté například šetřili případ dlouhodobě těžce nemocné ženy, která byla zcela nepohyblivá. Mnoho let na ní doslova parazitoval její bývalý partner, který vůbec nepracoval a jen žil z jejích sociálních dávek. A také ji bil a ponižoval. Aby rány a modřiny nikdo neviděl, nikoho k ní nepouštěl. V posledních letech ani charitu, která jí dřív donášela jídlo. Dcera této paní byla sama mentálně postižená, takže pomoc skutečně dlouho nepřicházela. Záchrana přišla až tehdy, když tento násilník sám onemocněl a musel do nemocnice. Za utrápenou paní přišli znovu lidé z charity, kteří už zavolali pracovnice Intervenčního centra. Ty po souhlasu této ohrožené paní podaly na policii trestní oznámení a násilník putoval do vazby.

Jde většinou jenom o náhodu, která pomůže domácí násilí odhalit, nebo se občas najdou odvážní lidé, kteří vás upozorní?

Nejčastěji je to tak, že útok či nadávky a výhrůžky násilné osoby jsou tak závažné, že žena zavolá na tísňovou linku policie. Do domácnosti vyjede hlídka a ta musí rozpoznat, zdali se skutečně jedná o domácí násilí, a je-li osoba skutečně ohrožena případným dalším útokem, násilník je vykázán ze svého obydlí či převezen do cely. Jindy se v domácnosti stane něco, co už je pro týranou osobu skutečně nesnesitelné. Zažila jsem případ ženy, která byla léta doma ponižována, bita. Pak ale muž přidal psychické týrání v podobě příkazu, že jejich sexuální život bude probíhat ještě s další osobou. Prostě ji začal nutit k sexu ve třech. To už pro ni byla poslední kapka. Přišla na policii nahlásit, co se u nich doma děje. Jindy se ale opravdu stane, že podezření na týrání nám je sděleno anonymně a policisté ho jako poznatek přešetří.

Dá se ještě někde preventivně zapůsobit, hlavně co se týče těch seniorů?

Spolu s krajským úřadem jsme teď v rámci projektu „Nepřehlížejme domácí násilí“ začali školit učitele, sociální pracovníky, lékaře, psychology. Jako naprostou výjimečnost vidíme možnost proškolit kněze v naší diecézi o problematice domácího násilí. V našem kraji je hodně věřících lidí, hlavně seniorů, a tady je jedna z možností, jak týraným pomoci. Někdy se jen kněz k seniorovi na delší dobu dostane a má možnost s ním otevřeně hovořit. Přáli bychom si, aby nám kněží pomohli, aby vysvětlili lidem, kteří trpí, že Bůh jejich utrpení určitě nechce a oznámí-li svoji situaci, existují tu lidé i instituce, které jsou schopny jim účinně pomoci. A když kněz při své, třebas sváteční, promluvě, řekne, že nikdo nesmí tomu druhému ubližovat, a to ani doma, může dodat odvahu lidem, kteří léta trpí a mlčí…

Vraťme se k dětem. Zmínila jste, že dítě bývá často svědkem toho, jak otec týrá maminku. To musí být pro ně traumatické. Stará se potom někdo o jejich psychiku?

Bohužel v našem systému není zajištěno, že by automaticky následovala odborná a dlouhodobější psychologická pomoc dětem, které násilí v rodinách zažívají.

Když si čtu mnohé úřední záznamy, kde policisté popisují, jak incident probíhal a jak bylo postupováno, není mi dobře při pomyšlení na děti, které byly tomu všemu přítomny. Představte si, že dítě dlouho zažívá doma křik, bití, často se všichni před opilým tátou schovávají. Několikrát to dítě už zažilo noční příjezd policistů.

Mohla byste to zase uvést na konkrétním případě?

Jedné noci vzal táta sekyru, křičel a všechno rozbíjel. Máma zavolala na tísňovou linku a přijela policie. Táta však strašně řádil a policisty nechtěl poslechnout, a těm tak nezbylo nic jiného, než použít donucovací prostředky. Dítě vidí, že tátu musel někdo zkrotit chvatem či kopem. Bylo to nezbytné, ale dítě vidí teď svého tátu s pouty. Policisté ho vedou do cely či ho vykazují z jejich domu. A ráno jde toto dítě do školy… Jak mu asi je? Toto je důvod, proč teď spolu s krajským úřadem vysvětlujeme závažnost této problematiky všem odborníkům, kteří s dětmi přijdou do kontaktu, a žádáme je o pomoc těmto dětem.

To ale pak znamená, že v tom dítěti to zůstane. A co s ním dál? Jaká je jeho budoucnost?

Pokud dítě žije v rodině, kde je pácháno násilí, tak nesmírně trpí. Ono nemůže nic ovlivnit, nijak situaci změnit, často mámu i fyzicky chrání a budí ji, když se opilý táta vrací domů. Hrozí ale, že se pak úzkost navždy stane jeho životním partnerem. Dítě se k násilí musí nějak vnitřně postavit. Buď okopíruje násilnou osobu a naučí se, že ten, kdo uhodí a bouchne jako první, tak vítězí. Anebo jinak. Naučí se uhýbat a trpět tiše, naučí se bezmoci. Je logické, že mnozí pachatelé i závažných trestných činů zažili ve svém dětství domácí násilí. Psychiatři a psychologové by jistě mohli vyprávět.

Jak se osvědčilo právo policie vykázat násilníka na deset dnů z domu?

Institut vykázání je velice silným nástrojem, kterým může policista opravdu účinně ochránit osobu, které hrozí nebezpečí. Zákonodárce se zde postavil na stranu ohrožené osoby a potvrdil oprávněnost ochrany. Vykázání je záležitostí preventivní a osoba vykázaná to nemá v rejstříku trestů. Představte si, že násilí v rodině probíhá dlouho, policisté do rodiny vyjíždějí často a situace se opakuje. Jednou už ale policisté zvážili veškeré skutečnosti a útok byl nebezpečný, a tak násilníka vykázali. Poprvé v životě rodiny nastalo ticho a zvláštní klid. Žena se poprvé ocitla v situaci, kdy zvažuje, má-li takto ona a její děti žít dál, nebo zdali využít pomoci Intervenčního centra a pokusit se o život znovu a jinak. Pokud je to nutné, soud může vykázání následně prodloužit. Vždy je ale nutné, aby se situace v rodině dále šetřila či řešila.

Je nějaký klíč, jak na první pohled poznat týraného člověka, aniž bychom viděli modřiny?

Týrání má vliv na fyzickou i psychickou oblast. Například u dítěte se to může projevit mnoha způsoby. Třeba regresí. Tedy tím, že se vrátí do předchozího vývojového období a začne si znovu cucat palec a podobně. Jiné se zase stáhne do sebe a je najednou zamlklé a nekomunikuje. Naopak jsme měli případ dítěte, které bylo neskutečně týrané. Rodiče ho pálili cigaretou. A ten hoch se stále divoce a nepřirozeně smál a doslova „šaškoval“. U dětí se mohou projevit i úniky moči či stolice. Také je známý případ dlouhodobě pohlavně zneužívaného dítě, u kterého se projevila závažná porucha růstu. Takže ta škála projevů je velká.

Když už tedy mám podezření, tak jak se chovat k tomuto člověku, aby se svěřil?

Je nevhodné nutit hovořit tohoto člověka o trápení, pokud on sám nezačal, někdy se ale vytvoří takové klima důvěry a klidu, že se osoba týraná rozhovoří sama. U dětí je pochopitelně nutnost uvědomit si oznamovací povinnost a další výslechy patří do rukou specializovaných policistů.

Dost toho mohou postřehnout i učitelé ve školách, kteří jsou s dětmi prakticky každý den. Jaké máte zkušenosti s učiteli?

Stávalo, že se učitelé smiřovali s omluvenkami, že dítě nebude cvičit, protože je po nemoci. A přitom to dítě necvičilo, protože mělo modřiny a jizvy po celém těle, ale pod oblečením to nebylo vidět. Proto prosím učitele, aby si všímali, jestli je dítě zanedbávané, jestli se převléká do cvičebního úboru, jestli nemá na těle zranění nebo nechodí do školy hladové a nevyspané. Učitelé mají mimořádnou možnost být s dítětem v každodenním kontaktu, často jako jediní jim pak můžou opatřit pomoc.

A stalo se někdy, že násilník zkoušel takového svědka zastrašit?

Nedávno jsme šetřili případ jedné paní ze Zlínska a dozvěděli jsme se, že je tam svědek, který už před časem chtěl říct, že je ta paní týraná. Ale násilná osoba už dříve tušila, že soused chce situaci sám oznámit, a vyřešila to tak, že mu napíchla jeho psa na plot. Účinné zastrašování, že? Svědek odmítl vypovídat, protože násilník je těžký alkoholik a gambler. Situace je však dále monitorována a paní je v péči Intervenčního centra.