Pandemie dnešní doby? Zákeřný syndrom vyhoření, varuje psychoterapeutka

Zažila jste někdy ten pocit, kdy už se vám vůbec nic nechce?
Měla jsem takové období, kdy se mi mnohé nelíbilo a bojovala s tím.

Udělala jste tomu ráznou stopku, aby to nedošlo právě až do syndromu vyhoření?
Udělala. Život přináší tolik kapitol a témat, že tyto revize potřebuji a dělám je pravidelně.

Pojďme si teď na začátek vysvětlit nebo definovat, co je to syndrom vyhoření, protože mezi námi jsou ti, kteří tuší, ale jsou i tací a rovnou bych je označila i za šťastnější, kteří netuší vůbec, o čem je řeč.
Syndrom vyhoření je velmi dlouhodobý chronický stres s nefunkční reakcí organismu. To znamená, že se náš organismus nedokázal vypořádat s konkrétní zátěží. Není to něco, co nás přepadne ze včera na dnes. Dochází k tomu postupně.

play_fill

Syndromu vyhoření předcházely intriky a manipulace, říká Karel Novotný

Česko

Existují data, kolik procent lidí se potýká s tímto duševním onemocněním?
Podle údajů z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK se se syndromem vyhoření eviduje 1/5 české populace. A stále více těchto lidí přibývá.

Čím si to vysvětlujete?
Jednoznačně zrychlenou dobou a často nereálnými požadavky nebo špatným plánovaním.

Má toto číslo na svědomí i pandemie covidu, která mnoho lidí uzavřela a natolik zaměstnala, že na sebe vyhoření nenechalo dlouho čekat?
Určitě. Pandemie covidu nebo celá ta éra kolem covidu byla nesmírně specifická a zátěžová pro naprostou většinu obyvatel na celém světě. Syndrom vyhoření bych označila za novou pandemii, protože se týká velmi mnoho lidí po celém světě.

Má syndrom vyhoření řešení, když do něj člověk spadne a absolutně vyhoří?
Doporučuji zahájit intenzivní psychoterapeutickou péči. V některých případech i psychiatrickou.

Jak se syndrom vyhoření liší od běžného stresu nebo únavy? Protože stav únavy, kdy už se nám nic nechce zažíváme občas každý. Někomu trvá den někomu pár dní nebo týdnů. Je už toto ten plamínek, kdy zpozornět?
Určitě ano. Mezi syndromem vyhoření a únavou či depresí je velmi tenká hranice. Syndrom vyhoření je opravdu chronická, dlouhodobá záležitost. Jde o dlouhodobý stres. Zprvu se může projevit jako únava. Představte si, že máte na starost nějaký projekt. Na začátku zažíváme euforii. Máme velké množství energie a naději. Když se dostanete na samotný vrchol, začínáte upadat a to je ten postupný proces k syndromu vyhoření.

A jak vysvětlit okolí, že to není jenom lenost, ale jde skutečně o stav, kdy nemůžeme téměř vstát z postele a jít cokoliv udělat nebo i cokoliv říct?
Nevidím důvod, proč by to měl kdokoliv komukoliv vysvětlovat nebo se obhajovat. Snad jen v případě nahlášení neschopnosti v práci. Ale předpokládám, že pokud člověk prochází tímto těžkým obdobím, okolí a obzvlášť rodina to vidí a věřím, že i pochopí.

PODCAST: S velkým platem v práci šťastnější nebudete, říká manažer štěstí Šrajer

O životě zblízka Podcast

Ona totiž ta únava obzvlášť u mileniálů vyvolává rozpaky a svádí to k milné domněnce lenosti. Druzí to nechápou. Možná se pletu ale myslím si, že právě ta mladší generace trpí jakýmsi syndromem být dokonalý, zavděčit se, neumíme říkat ne, neustále přibíráme další a další úkoly od nadřízeného. Jak se s tímto vypořádat?
Je pravda, že syndrom vyhoření se čím dál tím víc objevuje právě u mladé generace. Vidím to i na vysoké škole. Bohužel jsou jedinci, kteří jsou k vyhoření náchylnější. Už právě kvůli milnému vděku, jdou do všeho s vervou, kterou nelze udržet dlouhodobě. Tráví v prací více času. Víkendy. Patří sem hlavně jedinci, kteří jsou velmi zodpovědní, extrémní puntičkáři. Stejnou dokonalost vyžadují i po druhých. K syndromu vyhoření jsou také velmi náchylní rodiče na mateřské dovolené, kteří tráví většinu času doma s dítětem. Chtějí být dokonalí a pro dítě udělat všechno i na úkor sebe. V takové chvíli dojde k zacyklení, a nakonec zklamání ze sebe samého.

A to je ta cesta do pekel.
To je určitě začátek, kdy je fajn začít přemýšlet o tom, kdy se naučit říkat ne, případně požádat o pomoc.

Mohu si v takové chvíli pomoct i nějak sama? Předpokládám, že si dokážu uvědomit, že už není něco v pořádku, nebo se pletu?
To je velmi individuální. Pokud máte sebereflexi, věnujete čas i sobě a dokážete se zastavit a udělat si revizi myšlenek, ale i těch aktivit, tak ano. Ale je to velmi těžké. Pokud do toho padáte, je dobré naslouchat okolí, které problém zaznamená dříve než ten, koho se týká.

Víte, mě hlavně zajímají důvody, proč v dnešní společnosti nemůžeme říct dost, už nemůžu. A když to řekneme, tak to často končí vyhazovem.
Dnešní doba je velmi výkonová a pod tíhou nároků. Ne každý je takto stavěný, ne každý to může a chce udržet dlouhodobě. Takže v dnešní době je ten kult svým způsobem o výkonnosti a tím pádem i dokonalosti a o to méně příjemné je tomu čelit.

Může to být právě i tím, že se glorifikuje ten výkon, že jsou tací, kteří pracují takzvaně od nevidím do nevidím, a to je to, co se obdivuje, to, co se očekává?
Tohle je často úhel pohledu manažerů. Hlavně těch z první linie. Ti oceňují, když jste v práci od nevidím do nevidím. Pracujete o víkendech. Pošlete mail večer. A pak jsou manažeři, kteří prošli syndromem vyhoření, nebo k tomu mají blíž, a vědí, že v životě je nejlepší mít všechno vyrovnaně a takto podporují i své zaměstnance či podřízené.

Nebezpečným syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech. Odborníci radí zabrzdit

Zdraví

Vyždímat podřízeného. To mi přijde jako velmi krátkodobá úvaha a hlavně selhání manažera.
Znám řadu manažerů, kteří se věnují svým kolegům a podřízeným. Obzvlášť v těch posledních letech, kdy byla covid pandemie, anebo v posledním roku, kdy nás ovlivňuje válka na Ukrajině. Pomáhají jim všechno lépe zvládat. Bohužel ne všichni. Znám i manažery, kteří své lidi dusí, až je udusí.

Pak ti schopní a pracovití lidé odchází i za cenu, že si třeba pohorší finančně, přijdou o služební auto, osobní hodnocení a další bonusy, ovšem výměnou za svobodu, zdraví a naplnění.
Častokrát odcházejí silní jedinci. Říkáme jim tahouni, kteří dojdou k uvědomění a zavčasu si ujasní své hodnoty. Obvykle se tito lidé vrhají do nových aktivit nebo podnikání.

Jaké jsou nejčastější příčiny syndromu vyhoření v práci?
Nejčastěji je to nedostatek personálu, nedostatek odpočinku v průběhu práce. Nedocenění od nadřízených. Někdy jde o nepříznivé podmínky k práci a v neposlední řadě manažeři, kteří svoji práci nedělají dobře a nepokrývají potřeby kolegů a podřízených.

Ve velkých společnostech korporátech jsem mnohokrát slyšela personalisty, nebo právě i ty manažery mluvit o tom, že každý je nahraditelný. V tu chvíli si uvědomím, že ty velké společnosti nemají to zásadní, toho emočního ducha. Tu empatii, jakousi úctu k tomu člověku, který jim dlouhodobě něco přinášel, a vyhodnocují primárně na základě jenom toho výkonu, jakýchsi excelových tabulek. Velmi rychle zapomenou, že člověk, který se dostal do nechtěné hořící spirály, ztráty rovnováhy pracovního a osobního života, je často vina toho, že se snažil být celou dobu ten skvělý zaměstnanec, a nakonec ho vlastně vyhodí. Hraje velkou roli v pracovním vyhoření i strach? Cítím ho jako takového předskokana, který je spouštěčem. Je to tak?
Ano. Ten strach, že přijdu o práci, obvykle přináší a váže na sebe úzkost, nějaké obavy a tím pádem samozřejmě dochází k vyčerpání a k únavě.

Může nějak pracovní prostředí přispět k prevenci syndromu vyhoření?
Jednoznačně. Pracovní prostředí tvoří všichni lidé v dané organizaci. Je potřeba vytvořit dohody a podmínky, a část kompetence lze přesunout na manažery, kteří by měli projít speciálním manažerským tréninkem. Je třeba myslet na všechny, kteří pečují o rodinného člena v jakékoliv souvislosti, a přesto nějakým způsobem můžou a chtějí pracovat.
Mohou se zjednodušit obecné podmínky k práci skrze benefity a podobně, nebo stejně jako Newton University zavést služby psychoterapeuta.

Syndrom vyhoření začíná skrytě, varuje psycholožka

Zdraví

Jsou některá povolání náchylnější k vyhoření?
Jednoznačně. Jedná se o všechny pomáhající profese. Zdravotní sestry, učitelé, lékaře, kteří jsou pod velkým tlakem, HR manažeři, protože častokrát řeší ideální podmínky pro své okolí nebo pro firmy a neřeší je pro sebe nebo pro své týmy. Také novináři.

Ještě když se vrátím ke covidu, protože po něm zůstalo mnoho lidí i nadále pracovat na home office, mohou vyhořet?
U jakékoliv práce se může rozjet syndrom vyhoření. Takže i na home office. Je důležité oddělovat práci od osobního života a koníčků. Jinými slovy i na home office je důležité si vytvořit nějaký domácí režim, který funguje a vyhovuje vám. Při kterém zvládnete sladit rodinu i práci a další aktivity.

Pořád totiž panují předsudky, že si doma může člověk odpočinout. Natáhnout se, udělat jinou činnost než třeba v tom korporátu nebo kanceláři. Já osobně na home office jsem a rozhodně si nepamatuji, že bych se šla někdy natáhnout nebo si šla pustit televizi. Mám to tak, že si kolikrát nezajdu ani na záchod, jen abych nepřetrhla soustředění a niť, kterou aktuálně řeším. A stejné to mám i když jsem v kanceláři. V té se naopak mnohem méně soustředím, protože jsem tam v koloběhu a neustálých dotazů a požadavků. Mám podle vás našlápnuto k vyhoření?
Doporučuji vám nějakou drobnou revizi toho, co vám energii doplňuje, kdy ji vydáváte, jakým způsobem a jak si to stojí procentuálně, pokud jste přes čísla. Řada lidí si maluje myšlenkové mapy. Krokem k vyhoření nebo minimálně k tomu vyčerpání je pracovat nonstop, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv, a ještě večer nebo o víkendech. O tom, jak řídit čas, je spousta programů a kurzů time managementu. Někteří lidé jdou do druhého extrému, kdy pracují opravdu jen v pracovní době a další čas věnují jen sobě. Jde o ostrou hranici, která vede k narušení nějakých vztahů, nebo k podivínství.

Nedávno jsem dělala rozhovor s Lucií Kocman, která se naučila nastavit si potřebný čas, za který musí úkol splnit na chytrých hodinkách. Ve chvíli, kdy začnou pípat, tak se tomu úkolu dál nevěnuje, protože prostě vyčerpala ten čas a chce nebo potřebuje se věnovat něčemu dalšímu. To považuji určitě za chytré a je to jeden z těch mechanismů, jak si hlídat hranice.

Vy jste ji tady už zmínila, skupinu žen, které jsou na mateřské dovolené a které velmi často postihuje syndrom vyhoření. Mohou mít tyto ženy nebo i muži pocit, že se na ně společnost pak dívá jako na neúspěšné?
Rodiče na rodičovské nebo mateřské dovolené jsou velmi ohroženou skupinou na řadu psychických onemocnění. Syndrom vyhoření je určitě jeden z nich. Je to příliš vypjaté období, co se týká hormonů, odpovědností a změny. Touží být dokonalou matkou nebo otcem, zapomínají na sebe. Takový rodiče jsou velmi dobrými zaměstnanci. Bývají totiž velmi efektivní. Díky dětem, kteří navštěvují předškolní nebo školní zařízení s jasně stanovenou dobou, vědí, kdy pracovní doba končí. Umí si organizovat den. A díky zkráceným úvazkům, které stát konečně připravil, jim snad vytvořil i vhodnější pracovní podmínky.

PODCAST: Mohl jsem zabít sebe i syna. Vyhoření přišlo za volantem, říká Novotný

O životě zblízka Podcast

Existuje pro tuto skupinu nějaká rada, jak si udržet vlastní identity a úspěchy a taky, jak se vyrovnat s případnou ztrátou kontaktu s pracovním prostředím?
Hodně zaměstnavatelů se věnuje programům pro rodiče. Zahrnují je do svých aktivit a nezapomínají na to, že můžou rekrutovat tu velkou skupinu personálu, která pak vlastně chybí. A když udrží kontakt se zaměstnavatelem, je to vždycky výhodný i pro nábor. Byť to stojí někdy částečný úvazek.

Jak probíhá léčba syndromu vyhoření, kam zajít, když zjistím, že už nemůžu vůbec nic? Doporučujete vyhledat psychiatry, psychology, ale obě víme, že jich je opravdu velmi málo a jsou natolik přetížení, že vás umístí na čekací listinu a první termín je třeba až za půl roku nebo později. To je přeci hrozně dlouhá doba na to čekat, co se se mnou bude dít dál.
Je to přesně tak. Doporučuji návštěvu u obvodního lékaře, který může pomoct s obecnou diagnostikou, případně nasměrovat. Zároveň funguje řada center neziskových organizací, kteří mají psychology i psychiatry a zároveň už i v poslední době řada zdravotních pojišťoven začala věnovat část svého příspěvku na psychologickou pomoc a poradenství.