Při gólu Jiráčka jsem málem sletěl z tribuny

I když byla moje cesta ohrožena silnou virózou a odjezd na zápas byl podmíněn častými zastávkami a hltáním všemožných zázračných lentilek, riskl jsem to. Už cesta do Wroclawi naznačovala, že se blíží opravdu velké utkání. Odhadem každé páté auto bylo vyzbrojeno polskými vlaječkami a i na tvářích lidí ve městě bylo poznat, že celá země, která pořádá evropský šampionát společně s Ukrajinou, turnajem žije.

Několik hodin před zápasem, který měl rozhodnout o tom, která reprezentace se dostane do čtvrtfinále, už byly v okolí stadionu stovky fanoušků. Ve speciálně vybudované fanzóně až tisíce.

A rozhodně nepanovala žádná nenávistná nálada. Češi s Poláky zpívali, pili i tipovali večerní výsledek.

K zahlédnutí byly skupinky fandů i ze Zlínského kraje. Jen namátkou si vzpomínám na vlajky Slušovice, Uherský Brod či Bystřice pod Hostýnem. K těmto skupinám můžete připočítat také další fanoušky ze Zlína, Otrokovic a Mysločovic. Odhaduji, že v červeném kotli vévodili převážně Moravané.

Na atmosféře se nic nezměnilo ani těsně před utkáním. Chorály zněly přecpanými tramvajemi a lidé obou národů mířili na stadion jako kamarádi. I když měli domácí a velmi hlasití fanoušci v hledišti převahu, nenechával se při utkání český kotel zahanbit.

Jakmile na naši stranu strhl vedení Jiráček, rozpoutalo se samozřejmě peklo. Hlasitý řev doplnilo objímání a poskakování. Jakmile o 20 minut později zahvízdal naposledy rozhodčí do píšťalky, celá ceremonie se opakovala.

Poláci opouštěli stadion vcelku rychle, ale hodně se jich následně zastavilo před ním. Brali svou prohru více než sportovně a rozzářeným Čechům gratulovali k vítězství a se mnou se jedna skupinka dokonce vyfotila. Asi se jim líbila moje tvář, přes kterou jsem měl barvou namalovanou národní vlajku.