Vskutku nezvyklý porod zažila nedávno třiatřicetiletá Kateřina Tumová z Karolína na Kroměřížsku. Psala se úterní noc 27. sprna. V domě rodiny Tumových měli zrovna večer návštěvu, se kterou pak odjely i jejich dvě malé dcerky na prázdniny.

„Odjížděli o půl desáté večer. Tehdy nikdo z nás nepočítal s tím, že bychom měli za chvíli jet do porodnice. Nic se nedělo. Psala jsem si ještě porodní plán a chystali jsme se vypsat jméno. Potom jsem si ještě chvíli psala s kamarádkou. Osprchovala jsem se a po třiadvacáté hodině jsem si šla lehnout. Manžel si chystal ještě věci do práce. Kolem půl dvanácté se už objevil první náznak, že se něco děje. Člověk ale nerodí povětšinou z hodiny na hodinu, teda jsem si alespoň myslela," vzpomíná teď už maminka tří krásných dětí.

Zdržela je uzavírka

Pak přišly další kontrakce, které se začaly stupňovat. Nadešla půlnoc a ona se obrátila na manžela s prosbou, ať se začne chystat, že pojedou do nemocnice, protože porod nastupuje velice rychle. Její dvě dcerky se narodily ve zlínské nemocnici, tudíž i třetího potomka hodlala porodit tam, aby všechny děti měly stejné místo narození.

„Stihla jsem se ještě převléknout, což se nakonec ukázalo jako zbytečné. Zhruba deset minut před jednou jsme vyjížděli, kontrakce se rychle stupňovaly, pauzy mezi nimi se zkracovaly, nástup byl velice rychlý. Do Zlína jsme zvolili cestu přes Tlumačov, protože terén je rovnější, oproti Bělovu, kde je hodně zatáček a hrbolů.

Bohužel se ale u Tlumačova stále opravuje most, kde je doprava řízena semafory. Zůstali jsme stát na červenou za jedním autem," vypráví strasti spojené s porodem svého třetího potomka maminka. Protože ale manžele výrazně tlačil čas, za mostem nebylo vidět žádné auto a červená příliš dlouho nepřeskakovala na kýženou zelenou, rozhodl se tatínek projet na červenou.

Jakmile vyjeli do Otrokovic, nebylo už zbytí: muž vzal do ruky telefon a vytáčel linku 158, aby jim policisté zajistili doprovod. Nejdříve jim navrhli, ať zavolají sanitku. Oni ale potřebovali doprovod, aby mohli velkou rychlostí dojet až do zlínské nemocnice. Při vší smůle totiž téměř na každém semaforu panovala červená.

Policistům tedy tatínek nahlásil, kde se nacházejí. S hlídkou vracející se z Kroměříže se potkali u dálničního sjezdu v Otrokovicích a dál už pokračovali společně: policisté vepředu se zapnutým majákem na voze, za nimi jeli v autě manželé.

„Adámek se ale cpal na svět velice rychle a doba do porodu se zkrátila na minimum. Ze záchranky nám mezitím volali, ptali se, co se děje, tak jim to manžel vylíčil. Už jsme se blížili do Zlína, když jsme museli zůstat stát," popisuje Tůmová.

„Zastavili jsme zhruba dvě sta až tři sta metrů před zlínskou poliklinikou," dodává manžel, který zablikal na policisty ve voze před nimi. Ti zastavili, vysedli. Zatímco jeden zůstal vedle auta manželů a komunikoval se zdravotníky přes telefon, druhý dohlížel a korigoval dopravu, aby do stojících aut nikdo nenarazil.

U porodu asistoval otec dítěte. „My jsme ovšem paní na telefonu neslyšeli, telefon držel policista. Řekla mu, co máme dělat, ale my jsme ji neslyšeli. Byl jsem už i porodu svých dvou dcer, takže porod mě nikterak nepřekvapil. Věděl jsem, co to obnáší a je potřeba. Co mi manželka řekla, abych udělal či podal, to jsem splnil. Když ženě praskla voda, hlavička malého už byla skoro venku.

Sanita pak přijela zhruba čtyři minuty po porodu, kde jsme pak přestihli pupeční šňůru. Manželu vytáhli z auta, přeložili do sanity a postarali se o všechno ostatní. Pak jsem do nemocnice za ní přijel," líčí čtyřiatřicetiletý Petr Tuma.

Malého Adámka prý ani už manželé neplánovali. Podle slov jeho spokojeného tatínka je však malý originálem hned v několika směrech: jednak tedy s třetím dítětem nepočítali, zadruhé se narodil ve voze.

„Byl to obrovský adrenalin. V tu chvíli, když manželka rodila, bylo vše v pohodě. Jen zatlačila a já jsem jej hned chytil a dal manželce na hrudník. Nejhorší přišlo ale po porodu, kdy si ženu vzali do sanity. V hlavě mi začalo probíhat, co všechno se mohlo stát. Synek měl totiž omotanou pupeční šňůru kolem hlavy. Bylo to hodně na psychiku. Pak jsem začal brečet – už jsem to nezvládl. Jízda to ovšem byla opravdu divoká. To se málokomu poštěstí jet přes Zlín rychlostí 120 kilometrů v hodině za doprovodu policie. Většinou to bývá opačně," uzavírá vyprávění šťastný otec Tuma.