Jedenáct policistů ve Zlínském kraji tvoří tým, který usměrňuje chování sportovních fandů nebo demonstrující dav. Beze zbraní

Stačí jen jedno špatně zvolené slovo a těžce nabytá důvěra se rázem zlomí jako sirka. Byť to jsou policisté, nemají v tyto chvíle uniformy ani zbraně. Jsou totiž členy antikonfliktního týmu. Mezi ně patří i pětatřicetiletý vizovický policista Tomáš Kubů.

„Naším mottem je: Slova, ne zbraně. A to už hodně napoví o tom, co vlastně antikonfliktní tým je. Naším úkolem tedy je se s lidmi nejprve pobavit a vysvětlit jim, aby se uklidnili, aby nemusely nastoupit pořádkové jednotky,“ vysvětluje na začátku povídání policista.

Kde všude se s vámi mohou lidé potkat?

Vyrážíme k demonstracím, rizikovým sportovním zápasům či ke střetům různých skupin.

Jak dlouho vlastně tento tým funguje?

V České republice začal fungovat v roce 2006, a to na základě zkušeností od kolegů z Německa. Postupně se rozšířil do všech čtrnácti krajů.

Kolik vás je celkem ve Zlínském kraji?

U nás tento tým tvoří jedenáct členů.

Jak se vlastně policista dostane k antikonfliktnímu týmu?

Tato činnost je dobrovolná. Kdo projeví zájem, projde výběrovým řízením, musí absolvovat pohovor, psychologické testy. Jsme z různých druhů služeb, od dopravních policistů až třeba po kriminalisty.

Musel jste absolvovat speciální výcvik?

Ano. A ten obsahuje jak nácvik různých modelových situací, tak také kurz právních základů, psychologie či komunikace s davem a masmédii. Ale pak už je na každém členovi, jak si s tím poradí v terénu.

Je mezi policisty zájem být členem antikonfliktního týmu?

Zájem je, ale například daleko více ze strany kolegů ze Zlínska než třeba ze Vsetínska. Z této části kraje třeba v tuto chvíli nemáme nikoho.

Je pro to nějaké vysvětlení, proč to tak je?

Těžko říct. Možná proto, že se drtivá většina akcí odehrává na území Zlínska a pro někoho, kdo je z druhého konce regionu, je to příliš daleko. Navíc by si musel hradit náklady na cestu sám.

Jsou ve vašem týmu i ženy?

Jsou, a dokonce dvě. Jedna působí u nás na oddělení a druhá na kriminálce. A přináší to své ovoce.

V čem?

I mezi fanoušky bývají ženy. Ty si raději popovídají s policistkami než s námi. A dokonce i někteří pánové jsou třeba vůči nim sdílnější než k nám, což chápu. (Úsměv.)

Takže, lidově řečeno, klidně strčíte do kotle fanoušků i kolegyni z týmu?

Tak to určitě ne. Většinou u těchto vyhrocených zápasů mohou zase mluvit třeba s lidmi a upozornit je, že za chvíli projde kolona fanoušků, tak aby raději šli pryč. Ale vždy záleží na veliteli, jak rozhodne.

Jaké jsou vaše „zbraně“?

Slova, mozek, reflexní vesta. A u kolegyň odzbrojující úsměv. (Úsměv.) Samozřejmě že na svou ochranu máme teleskopický obušek a slzný sprej. Tyto věci máme však schované, abychom působili hodnověrně a mohli být s lidmi na stejné úrovni.

Dá se zhodnotit, jak jste úspěšní?

Troufám si říct, že hodně. (Úsměv.)

Dalo by se tedy říci, že vás fanoušci už berou jako součást sportovního klání a že jsou na vás zvyklí?

V jiných krajích, kde byl antikonfliktní tým od počátku, jako například v Ostravě, to tak skutečně je. Znají se a dokonce se i zdraví. Tady je to ještě trochu novinka, ale i to se postupně mění a lidé si zvykají.

Přibližte čtenářům více vaši práci v terénu. Do Zlína mají například přijet na fotbal fanoušci, kteří jsou problémoví. Řada z nich je už při příjezdu opilých. Jakým způsobem tedy s nimi pracujete?

Každý fanclub mívá svého vůdce, což je člověk, kterého většina poslechne. Jak ze své vlastní zkušenosti, tak i od kriminálky obvykle víme, kdo tímto vůdcem je. A i oni už nás znají podle obličejů. Takže nakonec je to víceméně o povídání si s nimi. Vysvětlíme jim třeba, že touto cestou mohou v klidu projít, aniž by se potkali s druhou stranou, domluvíme jim i hospodu, kde mohou posedět. A v osmdesáti procentech lidé na to slyší. Navíc nemáme žádné uniformy jako ostatní kolegové, kteří tak zůstávají v anonymitě. A i to budí větší důvěru.

Jak se vám spolupracuje s pověstnými fandy Baníku?

Člověk musí být připravený na to, že více než polovina z nich vás ignoruje. O to více jsme vděční, když se nám podaří najít někoho, kdo má na fanoušky vliv a dokáže jim domluvit. Teď se to třeba stalo při zápase se Slováckem. Když měli fandové dojet, tak se objevil problém. Všichni se totiž nevešli do vlaku.

České dráhy jim nakonec vyšly vstříc a vypravily jim extra vlak. Jenomže najednou odjet nechtěli. Tvrdili, že jsme jim zatkli nějaké kamarády a že bez nich nepojedou. Asi po čtvrt hodině se nám je podařilo přesvědčit, že je to pro jejich dobro a mohou v klidu odjet. Nakonec všichni nastoupili a na nádraží nezůstal jediný baníkovec.

Stalo se někdy, že byla situace až tak vyhrocená, že jste museli použít třeba obušek?

Je pravda, že kolikrát už jsem málem sahal pro obušek, protože se fanoušci postupně blížili k sobě a my byli přímo uprostřed. Ale nakonec to nikdy nebylo potřeba. A to musím zaklepat. (Úsměv.)

Co tedy v takovou chvíli nejvíc rozhoduje?

Většinou je stačí upozornit na to, že je za námi připravená pořádková jednotka, která je ozbrojená, a říct jim třeba: nebylo by tedy lepší se nějak rozumně domluvit a vyřešit to v klidu? A obvykle to zabírá. Lidé většinou něco chtějí, a pokud jim dokážeme něco nabídnout, tak to zabírá.

Mohl byste to prezentovat na konkrétním případu?

Například loni hrála ve Zlíně fotbal Opava. A přijela skupina fandů, která se mimo plán chtěla jít poklonit památce zesnulých hokejistů. Pro nás to byla úplně nová situace, kterou jsme nečekali.

Kdyby jim pořádková jednotka zahradila cestu a nepustila je, pak by se situace mohla vyhrotit. Nakonec jsme jim vyšli vstříc. Po dohodě s velitelem jsme se s nimi domluvili, že když nám dají chvíli na to, abychom přeskupili síly, tak je tam doprovodíme a umožníme jim to.

A jak to dopadlo?

Dobře. Vše proběhlo v klidu. Pak za námi přišli a děkovali nám za to. Jde tedy o to něco jim nabídnout, jednat s nimi férově a hlavně je nepodrazit.

A pokud byste se s nimi nedohodli a situace by se vyhrotila natolik, že by nezabralo vůbec nic?

V tu chvíli pro nás práce končí. Už nemůžeme dělat nic, jen odejít a nastupuje pořádková síla. Zatím jsme to ale vždy zvládli.

A byl někdy některý z členů týmu zraněný?

Stalo se, ale naštěstí ne u nás v kraji.

Stupňuje se podle vás agresivita fanoušků?

Neřekl bych, že agresivita, ale spíše vychytralost a způsob, jakým se snaží něco provést. Třeba před časem jsme byli svědky toho, jak fanoušek pronesl na stadion dýmovnice a rachejtle. Všichni prošli důkladnou prohlídkou toho, co pronáší. On bohužel ne. Byl totiž na vozíku, což u ochranky vzbudilo větší soucit a zřejmě i důvěru. Jenomže on měl tyto věci pod sebou a bohužel se mu je podařilo pronést.

Nechme tedy již fanoušky na pokoji. Zasahujete i při demonstracích. Jaké s tím máte zkušenosti tady v regionu?

Konkrétně tady na Zlínsku je to ještě pro nás velká neznámá. Demonstrace nebývají v regionu příliš často. Takže pokud chceme posbírat nějaké zkušenosti, musíme zamířit mimo náš kraj. Někteří kolegové už takto vypomáhali třeba v Brně.

To znamená, že práce s lidmi na demonstracích je pro vás výrazně odlišná než při sportovním utkání?

Je to jiné. Protože fanoušci přijedou, doprovodíme je přes město na stadion a odtud je pak zase vyprovodíme třeba na vlak a odjedou zpět domů. Demonstrace, to je víceméně živé jádro. Z různých stran totiž plynou různé davy lidí, ať už z pravicové, nebo levicové strany, a o to více to chce z naší strany větší flexibilitu. Hodně se ta situace totiž mění.