SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

V Peru jsem držel stoupací rychlost v těch nejvyšších kopcích kolem šesti kilometrů v hodině. Tady je ta rychlost ještě o dva kilometry nižší a to už je problém udržet i stabilitu na kole. Na svoji skládačku se ale můžu spolehnout. Určitě více než na equadorské mapy s „neexistujícími" vrchy. Mapa vám ukazuje pohodovou jízdu 180 km po proudu řeky mírně dolů a realita je, že osmdesát kilometrů balancuji ve čtyřkilometrové rychlosti do strmého kopce a pak sto kilometrů svištím do údolí, až mi brzdové destičky mizí doslova před vykulenýma očima a na nějaký relax a kochání se krajinou není ani pomyšlení. Prostě kopce jsou tady extrémně vysoké a zákeřné zároveň a pochopitelně si berou svoji daň nejen ve zmiňovaných brzdových destičkách. Odměnou je večer v džungli při teplotě třiceti stupňů a samozřejmě všudypřítomná vlhkost. Není se čemu divit. Ve chvílích, kdy budete číst moje řádky, budu pravděpodobně přejíždět rovník a s ním jsou spojené pro Středoevropana exotické „kratochvíle".

Mezi ně určitě patří množství všudypřítomných hadů. Dal jsem si tu práci a spočítal jsem během sto třiceti kilometrové etapy počet přejetých hadů, z nichž ten největší měl přes metr a půl. Napočítal jsem jich osmnáct a na převálcování některých jsem se podílel i já při sjezdu šedesátikilome­trovou rychlostí. Když si vezmu, že takto skončila při svém traverzu přes vozovku tak čtvrtina plazů, dokážete se možná představit, s jakým pocitem zalézám večer do spacáku. Hadi jsou prostě všudypřítomní a to se už vůbec nezabývám tím, jestli jsou jedovatí nebo ne. Prostě a jednoduše bivak ve volné přírodě v džungli není možný a za vděk beru jakýmkoliv uzavíratelným přístřeškem. Naposledy to byla rákosová garáž. O tom ale zase až příště.

Z Equadoru zdraví čtenáře Deníku Mira Šlegl.