Kliknutím zvětšíte„Na chirurgickou ambulanci jsem nastoupil v půli prosince roku 2019, kdy mě na možnost pracovat na této pracovní pozici upozornila máma,“ říká Adam ke svým začátkům na ambulanci. Tehdy ještě o onemocnění COVID-19 vůbec neslyšel.
Zvrat přišel po pár měsících, kdy nové onemocnění pocházející z čínského Wuchanu začalo plnit stránky novin a televizní zpravodajství.
„Přesto, že jsem neměl tak bohaté zkušenosti s pacienty, jsem se tohoto onemocnění nebál. Na ambulanci jsme měli veškeré ochranné pracovní prostředky, které jsme od doby, co virus pronikl do naší země, preventivně při práci s pacienty používali,“ říká Adam.
Přesto byl v poněkud specifické situaci: jeho matka pracuje ve stejné nemocnici doslova pouze „přes chodbu“. Aktuální dětí tak samozřejmě řešili i doma.
„Téma nového viru jsme s mámou probírali často. Dávala mi ze začátku rady, jak přistupovat k potenciálně infekčním pacientům. Vše jsme zvládli i za pomoci ostatního personálu velice dobře,“ ujišťuje Adam.
Alena Furmánková si možnost nákazy nepřipouštěla.
„Brala jsem to jako klasické onemocnění, které se postupem času vyléčí. Bylo to i tím, že dlouhá léta pracuji na ambulanci, kde nás navštěvují pacienti, nebo je přiváží rychlá záchranná služba s obdobnými onemocněními, akorát již známými.“
Vypořádala se i s nutností nosit pracovní ochranné prostředky.
Roušky nevadily, horší to bylo v pláštěnkách a štítech
„Roušky mi nevadily, ostatně jsem na to zvyklá ze svých směn. Horší to bylo v neprodyšných pláštěnkách a štítech. To samozřejmě práci jako takovou zhoršovalo,“ uznává zkušená sestra.
Ve stejné situaci však podle ní v tu dobu byli zdravotníci ve všech zdravotnických zařízeních.
„Snad mohu i za syna říci, že jsme situaci společně nepodceňovali, ale taktéž jsme se ji úzkostlivě nebáli,“ říká paní Alena.
Základní rozdělení pacientů, takzvaná triáž, se odehrávala hned u vstupů do nemocnice. Pokud někdo vykazoval příznaky onemocnění, mířil rovnou do expektační místnosti k dalšímu vyšetření a stěru.
Aby se snížilo riziko přenosu případné nákazy, rozdělilo vedení nemocnice zaměstnance na nejvíce ohrožených ambulancích a odděleních na pracovní týmy, které se po dobu pěti až šesti týdnů na pracovištích nepotkávaly.
„Já osobně jsem byl v ‚modrém‘ týmu. Spolupráce s kolegy na chirurgické ambulanci byla parádní,“ pochvaluje si Adam Furmánek. A chválí také paní Alena: „Měla jsem kolem sebe mladé lidi, se kterými jsem se za tu dobu velice lidsky sblížila a musím říci, že nenastal jediný problém.“
A jak to vypadalo po směně doma? Nebáli se, zda náhodou jeden či druhý nepřinese onemocnění domů? Furmánkovi ujišťují, že ne. „Doma jsme se setkávali bez výraznějších změn, dodržovali jsme však zvýšený hygienický režim. Dezinfekce rukou, nošení roušek, zbytečně se neshlukovat s ostatními, zkrátka vše tak, jak bylo doporučováno,“ dodávají oba svorně.
Uplynulé měsíce pro oba znamenaly zajímavou pracovní zkušenost. Alena Furmánková připomíná také mediální sílu nového onemocnění, které ovládlo zpravodajství v novinách i televizi.
„Myslím, že by si pozornost zasloužila i jiná onemocnění, ale rozumím tomu, že téma COVID-19 bylo nové, hojně diskutované. Pevně věřím, že v takové síle a množství se snad již u nás v budoucnu takto neobjeví. Nezbývá než doufat,“ uzavírá zdravotní sestra Alena Furmánková.
66
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
