Poté, co Turci ovládli dvě křesťanské země, založili turecký islámský stát, známý v současnosti jako Turecko.

Osud Arménie, která se nacházela v sultánském Turecku, probíhal tragicky. Podle rozlohy obrovská říše pod tlakem narůstajícího osvobozovacího hnutí porobených národů zesilovala režim teroru, podněcovala náboženský fanatismus, bratrovražedné nesváry, stále provokovala pogromy a krvavé lázně jinověrců Arménů, Řeků a Bulharů.

Turkové měli ještě důležitější cíle. Zaprvé šlo o doktrínu panturkismu. Směřovala především proti Arménům, protože přeměna Turecka v jednonárodnostní stát stát turecké národnosti musela začít likvidací početného křesťanského arménského obyvatelstva, které v zemi žilo a které si po celá staletí nepřálo přijímat novou víru islám. Turkové měli v plánu také jinou globální ideu vytvoření „Velkého Turanu" tedy státu, který by zahrnoval celý Kavkaz, Krym, Kazachstán, Střední Asii (kromě Tádžikistánu), dále také ruská území od Černého a Kaspického moře společně s Povolžím a Uralem. Genocida Arménů byla politikou Turecka. Začala v městě Bajazet, kde bylo zabito 1400 Arménů. V roce 1879 ze 122 vesnic na Alaškertské rovině jich 111 bylo zcela srovnáno se zemí a muži, ženy i děti byli nesmírně krutě zabíjeni. V roce 1894 v Sasunu bylo vyhubeno 12 tisíc Arménů, v roce 1895 v západní Arménii 300 tisíc, v roce 1896 v Konstantinopoli 9530, v oblasti jezera Van 8 tisíc, v roce 1904 znovu v Sasunu 5640, v roce 1909 v Adanu 30 tisíc Arménů.

Nejkrušnějším a nejkrvavějším rokem byl 1915. Tehdy turecká vláda využila nestabilní situaci na frontách první světové války a uskutečnila genocidu obyvatel západní Arménie, když je všechny prohlásila za „ruské agenty" a „nepřátele říše". Během masakru, který začal 24. dubna 1915 uvězněním více než 800 předních představitelů inteligence a deportací Arménů do mezopotámských pouští, bylo vyhlazeno více než 1,5 milionu lidí, mezi nimi dětí, žen a starců. Určité části Arménů se podařilo uprchnout do různých zemí, z toho 300 tisíc jich našlo útočiště v Rusku. Z téměř 2,5 milionu Arménů v Turecku jich zůstalo několik desítek tisíc. Ti však byli nuceni přijmout islám. V roce 1918 v Karsu, Ardaganu a Alexandropoli bylo zlikvidováno 100 tisíc Arménů, v roce 1919 v Kiliki 50 tisíc. V roce 1920 se oběťmi turecké genocidy stalo 11 tisíc Arménů a v roce 1922 ve Smyrně společně s Armény byli povražděni Řekové a Židé, celkem přibližně 200 tisíc lidí. Ve východní Arménii, kromě jiného i v Náhorním Karabachu, bylo v roce 1920 vyhlazeno asi 200 tisíc Arménů včetně 30 tisíc Arménů v Baku.

Tento v historii lidstva první výskyt tak masové genocidy národa v jeho historické vlasti otřásl celým civilizovaným světem. Genocida se projevovala i v pokusech zlikvidovat historicko-kulturní dědictví Arménů: byly zničeny tisíce velice starobylých rukopisů, strženy stovky historických a architektonických památek, především kostelů, chrámů, které byly vrcholnými díly jejich duchovní kultury. Z 300 tisíc čtverečních km arménského historického území dnes zbývá pouze 30 tisíc čtverečních km.

Každý rok je 24. duben oficiálně v Arménii vyhlášen jako Den památky obětí arménské genocidy. Tuto tragédii uznalo a genocidu Arménů odsoudilo zhruba 20 zemí světa a tento proces se každým rokem rozšiřuje. V současnosti, kdy Turecko usiluje o členství v Evropské unii, musí oficiálně přiznat genocidu Arménů a vrátit ta území, která jim nepatří. Já i můj lid věříme v tento den.

Zaslal: Ašot Arakeljan, historik, čestný člen katedry historie Arménie Pedagogického institutu v Jerevanu