Třídění odpadků na plasty, papír, sklo, elektro, nápojové kartony či kovy je už pro většinu rodin samozřejmostí. Více než třetinu zbylého směsného odpadu však podle odhadu odborníků tvoří organické zbytky, které i v prostředí městského bydlení můžete využít účelněji – k vytvoření humusu. Kromě zbytků ovoce a zeleniny patří k bioodpadu také kávová sedlina, čajové sáčky, skořápky od vajíček, zbytky pečiv a v neposlední řadě papírové kapesníky nebo ubrousky.

Neobejdete se však bez pomoci žížal. V jejich trávicím traktu se totiž rostlinný odpad přeměňuje. Navíc mikroorganismy, které jsou v něm obsažené, vylepšují také vlastnosti půdy. Kompostování s pomocí žížal se nazývá vermikompostování.

Jak ten zázrak funguje?

Princip je jednoduchý. Do nádoby postupně ukládáte organický odpad, žížaly ho konzumují a postupně  tak „vyrábějí“ humus. Až se jedna nádoba zaplní vermikompostem, je třeba připravit žížalkám novou podestýlku ze zbytků do další nádoby, která je připevněná nad tou původní. Otvory umožní vašim pomocnicím postupné přestěhování. Celá akce vypadá jednoduše a rychle, ale potrvá dva až tři měsíce, než dojde k proměně odpadu v černý kyprý humus.

Přebytečná vlhkost je odváděna do sběrné nádoby, která musí být umístěna úplně vespod – v nejspodnější části vermikompostéru. Z tohoto zásobníku můžete průběžně odebírat skvělé tekuté hnojivo, tzv. žížalí čaj. Seznam jeho blahodárných účinků pro rostliny a půdu je dlouhý, je však důležité zdůraznit, že zvyšuje odolnost vůči suchu. Před aplikací ho však rozhodně nezapomeňte rozředit vodou. Doporučení ohledně poměru se liší, někdo považuje za dostačující poměr jedna ku jedné s vodou, jiný raději volí opatrnějších deset částí vody ku jedné části žížalího čajíku.

Vermikompostér si lze koupit, už několik let je na trhu třeba elegantní model, který pro společnost Plastia vytvořil uznávaný designér Jiří Pelcl a získal spoustu mezinárodních ocenění. Praktické jsou výrobky, které ze spodního patra pomocí kohoutku umožňují pohodlně odčerpávat žížalí čaj.

Postavit si vlastní kompostér jistě zvládnete také. Návodů existuje spousta. Základem jsou tři ploché a prostorné plastové krabice s víkem, rozhodujícím parametrem je hloubka zhruba dvacet centimetrů. Rozměr spodního sběrného zásobníku může být menší. Oblíbený model společnosti Zahrada v pohodě má například rozměr dvou horních zásobníků 40 x 30 x 17 cm, zatímco u spodního boxu je 40 x 30 x 12 cm. Velikost vermikompostéru je dána množstvím bioodpadů, které chcete zpracovávat.

Do víka nejníže postaveného boxu vyvrtejte otvory, aby jimi mohl prokapávat výluh z horních pater. Ke dnu přimontujte praktický vypouštěcí ventil. Zhruba půl centimetru široké otvory musíte vytvořit také mezi prostřední a horní nádobou, aby se žížaly mohly včas přestěhovat o patro výš, když bude nádoba zaplněna humusem. Nezapomeňte na otvory v bocích, které zajistí provzdušnění. Horní víko zabraňuje vysoušení, otvory se postarají o potřebný přísun vzduchu.

Příbytek je připravený, je na čase do prostředního boxu uložit podestýlku pro budoucí obyvatelky. Použijte zhruba třícentimetrovou vrstvu natrhaného a navlhčeného papíru třeba z plat od vajíček či ruliček toaletního papíru, přidejte listy salátu, zbytky jablka, prostě měkký rychle rozložitelný odpad. Rády si pochutnají i na kávové sedlině nebo navlhčených proužcích papírové lepenky.

Domeček pro žížaly

Teď už stačí jen nastěhovat žížaly, které najdete třeba v kompostu na zahradě. Mnohem rychleji ale budou pracovat na proměně bioodpadu v humus jejich žravější kalifornské kolegyně. Dožívají se dvou až tří let a neměla by vás překvapit jejich délka až třináct centimetrů. Není problém si je objednat na internetu. Počítejte s tím, že půl kila žížal zkonzumuje za den okolo čtvrt kila odpadů, což je zhruba množství, které vyprodukuje čtyřčlenná rodina. Podestýlku udržujte vlhkou a vnitřek provzdušněný.

Krmení vašich nájemnic provádějte jednou dvakrát týdně. První tři týdny to nepřehánějte. Až žížaly začnou odpad zpracovávat, začněte krmit častěji. Odolejte pokušení prohrabovat zbytky, zbytečně budete žížalky rušit při kladení vajíček. Opatrný průzkum terénu je povolený, jen když kontrolujete vlhkost. Jakub Dostál na blogu Greenloop doporučuje svůj vyzkoušený test. Hrst kompostovaného materiálu stiskněte co nejpevněji v dlani.

Když se objeví pár kapek vody, vlhkost je přiměřená. Pokud se při testu vlhkosti neobjeví žádná voda, doplňte třeba vlhký nařezaný papír. Voda mezi prsty signalizuje příliš vlhkosti, přidejte suchý natrhaný papír nebo lepenku. Zároveň dostáváte zprávu, že žížalkám popřáváte moc odpadu, který nestíhají zpracovat, a proto vzniká přebytečná vlhkost. Takže uberte. Někteří „chovatelé“ doporučují, abyste zpočátku krmení svým žížalkám vážili. Postupně, podle vzrůstajícího počtu žížal, lze množství potravy zvyšovat. Pokud všechno půjde hladce, za tři měsíce se počet vašich nájemníků zdvojnásobí.

Zprávou, že vaše nájemnice mají hlad, bude jejich prolézání do nejspodnějšího boxu pro výluh. Až naplníte prostřední nádobu a vypadá to, že žížaly brzy nebudou mít co k snědku, založte horní patro. Během tří týdnů půjdou žížaly za lepším a vy máte k dispozici humus ze spodního boxu.

Patrovou nádobu pro zpracování organického odpadu můžete mít na terase, chodbě, garáži či přímo v prostorách bytu. Důležité je vždy zajistit pro spokojený život žížal optimální teplotu kolem dvaceti stupňů, snášejí však dobře rozpětí od čtyř až do dvaceti pěti stupňů. V zimě byste neměli nechávat vermikompostér venku bez izolace, v létě ho nevystavujte přímému slunci. Nezapomeňte však do boků víka udělat velké množství děr, aby měly žížaly dostatek vzduchu.

Zápachu se obávat nemusíte, voní jako zemina. Pokud se však přece jen objeví, je signálem, že jste popřáli nájemnicím víc dobrot, než dokážou zpracovat, proto odpad hnije a smrdí. Příčinou mohou být také zbytky košťálové zeleniny či brambor, s nimiž si poradí zabydlené žížaly až po několika měsících.

Nevítanými společnicemi domácího kompostování jsou mušky octomilky. Přilákají je zbytky odpadu, který žížalky nezvládnou zpracovat. Je proto vhodné slupky lehounce překrýt kompostem nebo přikrýt třeba netkanou textilií, která je vzdušná a paropropustná.

Co patří do vermikompostéru?

Základem jsou organické zbytky v domácnosti. Žížaly mají rády odkrojky a zbytky zeleniny, ovoce, pečiva a vařených jídel, dále kávovou sedlinu, rozdrcené vaječné skořápky, papírové ubrousky, navlhčenou papírovou lepenku, roličky od toaletního papíru, čajové lístky i sáčky, ne však umělohmotné pyramidální. Do vermikompostéru můžete dávat i zbytky pokojových rostlin, zeminu, pokosenou trávu, kůru, popel ze dřeva a stelivo býložravých mazlíčků.

Naopak do něj nepatří chuťově výrazné potraviny, jako je zázvor, nebo velké množství citrusů. Někdo nedoporučuje ani slupky od cibule či česneku. Určitě vynechte mléčné výrobky, masné výrobky, kosti, olej, sádlo a jiné tuky. Spoustu užitečných a praktických informací a tipů najdete například na webu společnosti Kokoza.