Moderoval jsem besedu s Martinem Minaříkem, špičkovým českým horolezcem ze Slovácka, který sice zdolával hory dvacet pět let, ale doma v Blatničce si měl s lidmi povídat na velké besedě vůbec poprvé. Nikdo jsme netušili, co nás čeká, venku lilo a my si říkali, jestli vůbec někdo do kulturáku přijde.
„Pozval jsem si několik kamarádů, abych tam nebyl sám,“ vtipkoval Martin Minařík několik hodin před začátkem. Kamarádi se začínali sjíždět, velmi srdečně se zdravili, povídali si „jen tak“ o životě a já začínal přemýšlet nad jejich světem.

Bylo mi jasné, že ho hned tak nepochopím, ze Slovenska například přijel možná nejlepší tamní horolezec Dodo Kopold v doprovodu své ženy i malé dcerky, mohly jí být tak dva roky, sotva se udržela na vlastních nohách. „Už ale začíná chodit po horách s náma,“ vyprávěl Dodo Kopold s tím, že jsou zvyklí takřka celý rok s dcerkou po světě cestovat a žít právě v horách. „Mým snem je stát jednou na úplném vrcholku hory a jen tak stopovat letadla, která budou létat nade mnou,“ povídal a nemyslel svá slova nijak moc ironicky.

Beseda v Blatničce byla úžasná. Sál byl naprosto plný, stovky židliček obsazených, další lidé stáli, svět Martina Minaříka a dalších horolezců lidi lákal. Začínali jsme v pět odpoledne, myslel jsem, že kolem osmé budou lidé odcházet třeba na televizi, jenže oni vydrželi až do konce, bylo skoro jedenáct večer.

Promítaly se fotky, horolezci povídali, padaly dotazy – pochopitelně největší zájem byl o Martina Minaříka, který ještě po skončení rozdával podpisy.
Hned druhý den po besedě jsem jel už kolem prázdného kulturáku v Blatničce, představoval si, kam všude do světa se horolezci rozutekli, a cítil, že se mi po onom světě horolezců tak trochu stýská a možná jim i závidím. Přemýšlel jsem nad „jejich“ a „našimi“ světy.

Ten náš je skoro pořád stejný, většinou se motáme kolem rodné boudy, do které se každý večer vracíme, děláme den co den takřka stejné úkony, nejraději ze všeho se pohybujeme bezpečně po rovné zemi a velmi brzy ztrácíme přehled, jak se jednotlivé dny liší – tak moc jsou si podobné, přestože trvají i desítky let.

Svět horolezců je pochopitelně absolutně jiný, mnohem dobrodružnější, mnohem pestřejší, zřejmě i mnohem zajímavější, ale také – promiňte mi to – mnohem více sobecký, protože ten, kdo slézá hory, myslí ze všeho nejvíce na sebe samotného a pak maximálně na ty, s kterými se drží na stejném laně.

Každý si vybíráme ten „svůj“ svět, ve kterém chceme žít, každý den máme také možnost ho nějakým větším či menším způsobem změnit, každý slézáme svou „horu“. Jde jen o to, jak moc jsme chtěli právě v tom svém světě žít ten život, který skutečně žijeme.

Martin Minařík je v době vydání tohoto sloupečku nezvěstný ve svých horách a šance na jeho přežití jen slabě plápolá. Jsem ale přesvědčený, že za žádných okolností by své životní cesty nelitoval. Vybral si svůj svět a byl (nebo možná ještě je) v něm šťastný. Kolika lidem se to podaří?

Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz