Yvetta Blanarovičová: Rozčiluje mě, že do Hradiště
 a zpět nejezdí víc rychlíků

Jsou to už čtyři měsíce, co jsme se v redakci Slováckého deníku spolu potkali při vašem on-line rozhovoru se čtenáři Deníku, jaké pocity jste tehdy ze zaměření jejich dotazů měla?

Od té doby uteklo hodně času a přiznám se, že si nepamatuji zaměření otázek, vím,že byly o nové premiéře, o divadle, spíše si pamatuji atmosféru rozhovoru a ta byla příjemná.

Pár dnů nato jste premiérou odstartovala muzikál Pokrevní bratři, nakolik splnil vaše očekávání z pohledu hereckého, do jaké míry si vše sedlo, a jaký dojem máte z jeho vnímání zdejšími diváky nyní.

Sedím v šatně s Irenkou Vackovou a cítím se tam jako v obýváku (úsměv). Kolegové z divadla jsou super lidi, poctivý k řemeslu, skromní a velmi přátelští. Těší mne, že je vyprodáno a pokaždé lidi tleskají ve stoje. Vždyť to je snad jediný okamžik, který nás u tohoto „ne" snadného živobytí drží nad vodou.

Jací zdejší diváci vlastně jsou očima herečky působící převážně v Praze? Která věková část publika muzikál prožívá emotivněji?

Nedělám rozdíly a přiznám se, že ani nevnímám, jaká věková kategorie sedí v publiku. Diváci se buď baví nebo nebaví a to druhé jsem zatím ve Slováckém divadle nezažila.

Co vaši nezbední muzikáloví synci Tomáš Šulaj a David Vaculík, jak spolu vycházíte mimo jeviště?

Nesmím je moc pokoušet, protože jinak mne na jevišti „odbourávají", a to mně stačí opravdu málo. A oni to vědí. Ale teď vážně. Tomáš i David, Irenka nebo kdokoli z divadla, mi mockrát poradili kde co mám hledat v Uherském Hradišti, kam zajít, svým způsobem se zajímali, jestli jsem mezi zkouškami v pohodě a mám co dělat v Hradišti. Myslím, že kromě toho, že jsou super na jevišti, je tohle jedna z věcí, která mě těší.

V čem pozitivně a v čem negativně vám role čertíka v Princezně ze mlejna a čarodějnice v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, změnily život?

Naštěstí myslím jen na to pozitivní. To negativní nechávám na jiných (úsměv). Byla to krásná práce, úžasné setkání s režisérem Zdeňkem Troškou, Helenou Růžičkovou, Honzou Potměšilem a řadou dalších vynikajících herců.

Hrála jste v několika populárních televizních seriálech, jak vnímáte televizní seriály z pohledu diváka a jak z pohledu herečky?

Pokud naskočím do nějakého seriálu, tak je to vždy o tom, ze mne to musí bavit ve všech směrech. Důležitý je scénář, režie, kolegové…vlastně všichni, kteří se na natáčení podílejí. V důsledku je jedno, jestli točím seriál nebo film. Musím dílu věřit. A tak to mám i s divadlem.

Mimo jiné se věnujete také beneficím, čím vás inspirují a jak a kdy vás oslovily poprvé?

První benefiční koncert jsem produkovala v roce 1998. Paralelně s tím jsem pět let pořádala Mezinárodní hudební festival La Sophia a projekt Talent La Sophia, který vyhledává talentované děti z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin. Nadaným dětem z oblasti hudby a sportu hradíme vzdělání a tréninky či soustředění ve fotbalových klubech. Do projektu se může přihlásit kdokoli, jen musí vyplnit přihlášku na našich stránkách /www.lasophia.cz/ a přijít na castingy. La Sophia je mé dítě, které pomáhá jiným dětem.

Pokud míříte z Prahy na Slovácko, bývá to i na několik dnů, kdy mají Pokrevní bratři představení, co se vám honí hlavou při představě několikadenního pobytu mimo hlavní dění, kdesi na konci republiky?

Jsem pořád na cestách, pracovně jsem často i mimo republiku, takže na Slovácko mně to přijde jako bych jela za roh. Jen bych si přála, aby do Hradiště a zpět jezdilo více rychlíků. V tomhle mě to rozčiluje. O co by bylo elegantnější dostat se na Slovácko a zpět, zdolat tenhle legrační kousek cesty nějak logicky a nepotřebovat k tomu dva dny nebo jeden s deseti přestupama. Když jsem studovala v Seville nebyl žádný problém se dostat do Madridu a zpět, vidět kulturu a v nádherně zařízeném vlaku se vrátit zpět. V tomhle má ta naše republika velké minus.

Kam si nejraději v Uherském Hradišti zajdete, když máte dostatek času? Co se vám na tomto městě líbí nejvíc?

Mám ve městě svou kavárnu, pak mám ráda obě náměstí, hlavně v době, kdy jsou trhy. Možná místní to nevidí, ale Hradište je nádherně zrekonstruované a má velmi hezkou atmosféru. A jsou tady fajn lidi.

Narodila jste se v Bojnicích, a to z našeho regionu není zase tak daleko, můžete říct, čím máme k sobě blízko my, lidé ze Slovácka a obyvatelé západního nebo středního Slovenska?

Nevím v čem to je, ale cítím se tady jako doma. Dokonce bych si představila i mamku, jak by se jí tady líbilo žít. Už se nedivím, že to tady režisér Radek Balaš má tak rád.

Když dorazíte do našeho regionu, bydlíte v hotelu Maxi na Mariánském náměstí. K němu se váže zajímavá legenda o duchovi, který je nakonec také vyobrazen na venkovní fasádě domu. Věříte vůbec na duchy, případně, jaké s nimi máte zkušenosti?

Nedávno jsem jednoho potkala. Teda slyšela. Jenomže to nebyl duch, ale kluk, který se rozhodl létat po střechách na náměstí. Blbý bylo, že jsem s mou manažerkou právě koukala na thriller a byla hluboká noc, takže by se v nás krve nedořezal. Bylo to jakoby se ten náš duch rozvášnil a chtěl nad našimi hlavami uběhnout maraton. Takže znova nic. A já se na toho slavného ducha tak těšila.

Máte nějaké své oblíbené rčení, které vás vystihuje, nebo jímž se řídíte?

Užívat si maličkostí, žít přítomnost, protože minulost se změnit nedá a o budoucnosti rozhoduje to, jak žijeme teď.

Jaký vzkaz byste poslala čtenářům Slováckého deníku na prahu jara 2016?

Žijeme v krásné zemi, v míru a klidu. Nenechme si na tuhle výsadu sáhnout, protože to je ojedinělá vymoženost naší země.

Související Pokrevní bratři