Základním stavebním kamenem tvých obrazů je použití fotografie. Můžeš popsat svůj vztah k ní?

Fotografie mi slouží jako určitý výchozí impuls. Procházím stará rodinná alba a fotografie, od lidí, které neznám. Tím mi na mysl přichází spousta otázek o lidech, kterým v podstatě tak trochu nahlížím do soukromí. Nahlížím do života lidí, kteří již jsou třeba po smrti. Toto určité mystérium a tajemství se snažím zachovat i ve svých obrazech.

Popiš několika slovy koncept své malířské tvorby. Jaký je obsah tvých obrazů?

Jak už jsem na začátku říkal, jde mi o atmosféru, kterou cítím z fotografie. V obraze ji ale postavím do nového významu tím, že předlohu kompozičně i barevně upravím, zdeformuji tak, abych dosáhl požadované atmosféry. Na první pohled se může zdát obraz v podstatě normální, až po chvíli divák přijde na to, že je zde něco divného, postavy jsou zmnoženy, přemalovány, vytrženy ze své původní pozice i kontextu. Více méně jde o tu samou deformaci, jako je zkreslení minulosti ve vzpomínkách. Vzpomínka je deformovaná, subjektivní, každý ji vidí trochu jinak. Figury na plátně by měly působit také jako přelud, halucinace, něco na pomezí vzpomínky a snu.

Během studia jsi pobýval na stáži v německém Lipsku. Jak tě to ovlivnilo?

Než sem odjel do Lipska malovat diplomovou práci pod vedením prof. Annette Schröter, půl roku jsem se věnoval výhradně abstrakci. Figurálně jsem tvořil již dříve, ale v té době to pro mě byla trochu krize, jakým směrem se ubírat dál. Lipsko je, co se týká figurální a figurativní tvorby, opravdu něco fascinujícího. Tam jsem si uvědomil, že tu figuru ve svých věcech opravdu potřebuju.

V současném umění jsou trendem nová média. Neuvažoval jsi o jejich využití?

Ne, nikdy mě to vlastně ani nenapadlo. Nechápu malíře, kteří potřebují svoji tvorbu opírat o využití nových médií. V tomhle ohledu jsem spíš klasik, víc mě přitahuje navazovat na linii velkých mistrů a pracovat s klasickou technikou svobodně. Je spousta malířů, kteří si ještě dnes velmi dobře vystačí s olejem na plátně a tvoří něco, co je inovativní.

Někteří kritici umění si myslí, že se malba nachází na hranici svých možností, že v ní již není co objevovat. Souhlasíš s těmito tvrzeními?

Toto tvrzení se v souvislosti s malířstvím objevilo již mnohokrát. Pokaždé se ukázalo, že to je naprostý nesmysl. To samé by se potom dalo říct o literatuře, módě nebo čemkoli jiném v našem životě. Je to určitý trend kunsthistorického rasismu vůči malbě.

Autor: Martin Dvořák