„Nezapomenutelný zážitek mám ze saharské pouště. V noci nás zasypala drobná písečná bouře a dokonce i trochu zapršelo," s úsměvem vzpomíná Vojtěch Johaník.

Se spolkem Kočébr jste se vydal hrát do Maroka. Kdo s tímto nápadem v souboru přišel a odmítl někdo jet, protože je to nebezpečné?

S tímto nápadem přišel Víťa Větrovec, který je zakladatelem a režisérem Kočébru. Již šest let s námi jezdí po vesničkách a městech. Nejdříve jsme hrávali na návsích po celé Vysočině. Poté jsme zavítali do Turecka a letos přišla řada na Maroko. Nikdo z nás neodmítl jet a natož kvůli strachu. Jediní kdo se strachovali, byli rodiče, ale za to se na ně nemůžeme zlobit.

Proč jste zvolili právě Maroko?

Po čtyřech letech hraní na návsích jsme si řekly, že by to chtělo nějakou novou výzvu. Režisér tedy přišel s tím, že bychom mohli jet do Turecka. Což je země s odlišnou kulturou, ale Evropě stále blízko. Turecko jsme úspěšně zvládli a nastal čas hledat ještě větší výzvu. Volba padla na Maroko, které je naším zvyklostem vzdáleno mnohem a mnohem víc než Turecko, ač jsou obě země islámské.

Připravovali jste se na cestu nějak speciálně?

Já osobně ani ne, jen jsem si pročetl stránky ministerstva zahraničí, zda je potřeba se očkovat. Nebylo, tak jsem jel. Ještě před samotným Kočébrováním po Maroku, jsem strávil dva týdny v Portugalsku a Španělsku. To byl velmi dobrý trénink na to zvyknout si, že jste někde cizincem. Jinak vím, že kolegové si kupovali průvodce a snažili se načíst si něco o památkách a historii. V tom jsem spoléhal na ně, že mi své znalosti předají.

Kde všude jste hráli?

Kde se dalo a kde nás chtěli. Celkem jsme v Maroku najezdili přes tři tisíce kilometrů v levných autech z půjčovny. Díky tomu jsme zvládli hrát na pobřeží Atlantiku, v pohoří Atlas a dokonce i na úpatí první duny saharské pouště. Hráli jsme po vesničkách i ve velkých městech. Hráli jsme pro deset lidí i pro čtyři sta diváků. Každé představení bylo něčím výjimečné.

V jakém jazyce jste hráli a co to bylo za hru?

Hráli jsme některé příběhy z Pohádek tisíce a jedné noci. Co taky jiného? Představení bylo převážně bez slov, prokládané hudbou a všelijakými písněmi. Dokonce jsme tam propašovali i trochu toho českého folkloru. Slov se používalo opravdu málo, a když tak byla arabsky nebo francouzsky.

Brali jste při komunikaci nebo při výběru hry ohled na to, že jedete do arabské země?

Samozřejmě. Bylo pro nás velmi důležité přiblížit se co nejvíc místním lidem. Chtěli jsme, aby to bylo srozumitelné a aby si ti co nás viděli, ještě pár let povídali o tom, jak to bylo parádní, když tam byli čeští divadelníci.

Jak vás přijali tamní lidé? Zajímalo je divadlo?

Zajímali jsme je spíše my. Třináctičlenná bandička evidentních cizinců, která vyskáče z aut a začne po vesnici vykřikovat, že se bude hrát divadlo. Uznejte, že tomu se odolat nedá. V některých větších městech jsou taková náměstí, kde mohou lidé s čímkoli svobodně vystoupit. Tato místa mají tisíciletou tradici a každý večer se stávají centrem dění. Hrají zde muzikanti, místní tetiny vydělávají díky roztomilým cvičeným opičkám a samozřejmě se všude rozléhá zvuk píšťal, při kterých kobry předvádějí svůj hadí tanec. Je to nepředstavitelný mumraj a ruch. Ještě než jsme si zde stačili rozdělat náš hrací koberec, tak se kolem nás mačkaly stovky lidí. Zúčastnili jsme se i mezinárodního divadelního festivalu v Casablance, který měl pod záštitou marocký král. Tam nás velmi vřele přijali a dokonce jsme tento festival vyhráli. Takže si myslím, že v Maroku mají k divadlu dobrý vztah.

V jakých podmínkách jste tam žili a jak dlouhou dobu jste tam strávili?

Byli jsme tam téměř tři týdny. Většinou jsme spávali venku pod širým nebem nebo ve stanu. Pokud jsme nenašli vhodné místo ke spánku, tak jsme se párkrát ubytovali někde v kempu. Často nám své příbytky nabídli i místní. Velmi rádi jsme to přijali, neboť tamní lidé jsou velmi pohostinní a starali se o nás víc než královsky.

Ochutnali jste místní jídla? Co vám chutnalo?

Jistě a spoustu. Marocká kuchyně je blízká té turecké. Spousta masa a zeleniny. Výjimečná byla čerstvost a to nejen zeleniny. Přímo před námi nám odřízli kus masa z kýty, na kterou jsem si ukázali, rozemleli ho s bylinkami a ugrilovali. Vše trvalo jen tár minut a bylo to vynikající. Grilované maso se tam dělá všude, což mi naprosto vyhovovalo. Na žádné kulinářské podivnosti jsme nenarazili, kromě velbloudího masa. Tedy tvrdili, že je velbloudí.

Na který zážitek z cesty nezapomenete?

Na noc v saharské poušti. Vzali jsme si spacáky, karimatky a šli jsme si lehnout na okraj pouště. V noci nás zasypala drobná písečná bouře a dokonce i trochu zapršelo. Nic krásnějšího nebo jaké to tam bylo, jsem ještě nikdy neviděl.

Dostali jste se během vaší cesty i do nějaké nebezpečné situace?

Nebezpečí se nám naštěstí vyhýbalo. Zažili jsme jednu vážnější situaci na silnici. Kousek před námi se čelně srazila dvě auta ve velké rychlosti a odletěla stranou. Hned se tam seběhla spousta lidí. Tamní lidé jsou trochu zmatení, ale zase je jich všude vždycky moc. Naše holky odběhly pomáhat raněným a využily i lékárničky nabalené z domu. V Maroku totiž auta nemají povinnou autolékárničku. Vypadalo to hrůzostrašně, ale všechny se nakonec podařilo vytáhnout a s trochu štěstí snad i přežili. Ten večer nebylo jednoduché usnout.

Co bylo během cesty největším problémem?

Asi jako všude, byrokracie. Ze začátku jsme se snažili získávat oficiální povolení na úřadech, ale vše tam trvalo velmi dlouho. Jenže ani získání povolení k hraní nám nezaručovalo, že tam hrát můžeme. Papíry od nás potřebovali, ale rozhodně se jimi neřídili. Po pár špatných zkušenostech jsme se na to vykašlali a hráli, kde se nám líbilo. Žádný problém z toho nebyl a úředníci si aspoň mohli odpočinout.

Setkali jste se po cestě s islámem a v jaké podobě?

Kolem tohoto tématu u nás panuje zbytečná hysterie. Samozřejmě že jsme se tam setkávali s islámem, ale bylo to, jako když se u nás setkáváte v neděli s lidmi, kteří jdou na mši. Ano dívky sice chodívaly zahalené, ale našim holkám to nikdo nevnucoval. Dokonce se koupaly i v dvoudílných plavkách a rozhodně jim v tom nikdo nechtěl zabránit, spíš naopak. Byli tam krásní obyčejní lidé, z kterých rozhodně strach nešel.

Znali tamní obyvatelé, se kterými jste se setkali, Českou republiku nebo nějakého Čecha?

Ze srandy jsme se místních ptali koho z trojice Baroš, Rosický, Zeman znají. První dva znala většina, toho třetího nikdo. Pokud o nás už někdo věděl, tak to bylo díky sportu. Osobně musím velmi poděkovat Karlu Poborskému, protože mě zachránil od nemalé pokuty. Zastavil mě policista, že jsem přejel plnou čáru a chtěl mi dát přes dva tisíce korun pokutu. Chvilku jsme se dohadovali o pravidlech silničního provozu, tam je nedodržuje nikdo, a když uviděl odkud jsem, tak řekl: ‚Poborský?' já jsem přikývl, on se usmál, mávl rukou a já jel dál.

Co vám cesta do Maroka dala do života?

Kromě výborné řidičské průpravy a pár zajímavých receptů jsem poznal cizí kraj. Dřív to pro mě byla země zahalená v šátku. Ale je tomu přesně naopak. Maroko je země usměvavých lidí, kteří nám mnohokrát nabídli pomocnou ruku, bez které by celé naše kočování bylo mnohem složitější. Lidé jsou tam mnohem chudší než tady a přesto se o nás starali tak, že i já jako Moravák jsem se styděl.