Dojedeme na druhou adresu, poděkujeme řidiči za ochotu a zaplatíme horentní sumu. Před ambasádou stojí nekonečná řada lidí. A všichni na nás zírají (pár místních mužů má pootevřená ústa, nečekaně). Kam se hneme, tam se najde někdo, kdo na nás zírá s otevřenou pusou. Jako kdybychom nebyli všichni jedné rasy. Lidské.

Nastává čas otevírání. Najednou je všude těsno a lidé začínají zvyšovat hlasy. S Vendy opět nepropadáme panice a začínáme se smát. Jakmile se dostaneme dovnitř, zařazujeme se do jakéhosi chumlu a snažíme se dostat k přepážce s úředníkem. Od toho vyfasujeme dokumenty k vyplnění. Snaha zjistit, co dalšího potřebujeme ke zdárnému dokončení, je zmařena úředníkem, který nám s úsměvem na rtu oznamuje, že otvírací doba je u konce.

Co se dá dělat. Jedeme zpět do našeho města, do Gori.

Další tři dny trávíme v naší hostující organizaci Biliki a taky v organizaci Člověk v tísni. Navštěvujeme město Kutaisi. V tomto městě jsme se rozhodli ochutnat sladké speciality. Takovou chybu už neuděláme. Zákusek se zjednodušeně skládal z cukru a z cukru. Jiná chuť tam nešla rozeznat. Žádná chuť ovoce, piškotu, polevy, čokolády. Nic. Prostě jen chuť cukru. A samozřejmě jsme se stali opět atrakcí pro místní. Je neuvěřitelné, kolik lidí tady zaujmeme.

Každopádně v Kutaisi potkáváme českou rodačku pracující v Člověku v tísni, Šárku Zahradníkovou. Ta nám radí ohledně víz. Máme zajet do Batumi, tam je to prý víc v pohodě. Rozhodnuto. Další den se vydáváme do Batumi. Tam nás přivítal usměvavý konzul, dal nám vyplnit dokumenty, řekl kde si, co můžeme naskenovat či okopírovat. Jeho poslední věta nás potěšila nejvíce. „Ve středu to budete mít hotové. Pěkný zbytek dne." Paráda.

Naše odměna byla ve formě putování po místních horách a klášterech s místními kamarády a se studenty z Německa. Sbalili jsme si batoh a výprava mohla začít.

Jeli jsme do Kutaisi. Tam jsme začali stoupat do nedalekých hor. Cesta byla nenáročná a ubíhala příjemně pomalu. Mezitím jsme se bavili s dívkami z Německa a místními kluky. Náš první cíl byl kostelík blízko Kutaisi. Pro ženy vstup v dlouhé černé sukni a se šátkem zakrývajícím vlasy. A co stanování? No přece dole u řeky. Začínáme sestupovat. Všude sáčky, petky, sklo, obaly od všerůzných potravin a pak zase pro změnu sáčky. Přichází kámen úrazu. Naše místo na spaní je na druhém břehu řeky. Jde se brodit. Všichni se smějeme do okamžiku, kdy jeden z nás letí až po pás do vody. Skály jsou kluzké jako mýdlo. Na konec všichni všechno zvládneme a s menšími karamboly (další člověk spadl do vody, Vendy si nabila koleno, já spadla do vody,…) jsme na našem tábořišti. Rozděláváme stany a oheň. Druhý kámen úrazu přichází v momentě uvědomění si, že já ani Vendy nemáme karimatky, což pro nás znamená jediné. Noc v neuvěřitelné zi­mě.

Na konec jsme přežili noc i šílenou cestu nazpět. Při vzestupu jsem vyzkoušela snad všechno. Opět brodit řeku, plazit se po břiše, lézt po čtyřech, lézt po skalách, ztratit se, nalézt se, vyválet se v mraveništi a narazit si obě kolena. Opravdu nezapomenutel­ný výlet.

Kateřině Pijáčkové je 21 let a bydlí ve Vlčnově.
Je absolventkou Arcibiskupského gymnázia Kroměříž. Nyní studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Cyrilometodějské fakultě, Caritas-Vyšší odborná škola, obor mezinárodní sociální a humanitární práce.
Zabývá se organizováním táborů a volnočasových aktivit pro děti a mládež. Mezi její záliby patří zpěv, tanec a hra na flétnu.
Od roku 1996 je aktivní členkou folklórních souborů, v současnosti souboru Vlčnovjan. Od roku 2011 je také členkou UNESCO – ICCN pro zachování nehmotného dědictví a tradic.

Autor: Kateřina Pijáčková