Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď herce, publicisty a sportovního historika Vladimíra Salčáka.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Celé dětství je díky mým skvělým rodičům mou nejhezčí vzpomínkou. Výlety, stanování, tábory, sport. A samozřejmě skauting. Bolševici nás ale zrušili hned po nezapomenutelném táboře v roce 1970 u Eliášova splavu v údolí Nesměř. Po pětatřiceti letech jsme tam všichni vyrazili znovu tábořit a natočit film Skaut má holá kolena. O tom, jak nám to dětství soudruzi chtěli zničit, ale nepovedlo se jim to. Možná i proto jsem měl celý život pocit, že to dětství trvá pořád. Skončilo asi až nedávno smrtí mého tatínka.

Jaký jsem byl žák?

Metoda studia a psaní úkolů výhradně ve školní budově se ukázala jako neperspektivní. Vystačila jen do prvního ročníku gymnázia. Na základní škole jsem byl premiant, u maturity z dějepisu jsem o bitvě na Bílé hoře věděl jen to, že po ní popravoval české pány mistr popravčí Jan Mydlář. Naštěstí jsem ve svatém týdnu dočetl při koupání u Moravy Svátkův román o katově životě a šokované komisi jej volně převyprávěl. Ale historii mám rád, už několik let píšu tu nejpodrobnější historii házenkářských her na našem území. Prolézám antikvariáty, archivy, digitalizuji a třídím informace, kupuji staré fotografie, nahrávám a natáčím vzpomínky pamětníků, nalézám souvislosti, spolupracuji se sportovními historiky ze zahraničí…

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Tělocvik a literatura, na opačném pólu matematika. O tom, že jdu k tabuli, se mi zdávalo ještě po třicítce. A plus B v závorce na druhou rovná se A na druhou plus dvě AB plus B na druhou. Tyto informace mají pro mne dodnes cenu zlata.

Moje první láska?

Spolužačka Magda. Po čtvrté třídě základní školy se odstěhovala do Prahy a byl konec, aniž by byl někdy nějaký začátek. Viděl jsem ji už jen jednou v kostele u oltáře. Po roce přijela k babičce do Veselí nad Moravou. Byl jsem ministrant a asistoval jsem velebnému pánovi u jejího svatého přijímání. Držel jsem jí pod bradou takový ten podnos. V ministrantském a v takové situaci se city vyjadřují blbě. Ale každá láska je první. I ta poslední.

Čím jsem chtěl být?

Ve druhém ročníku gymnázia jsem byl zrovna za školou a s taškou knih s komediemi Osvobozeného divadla jsem směřoval do veselského zámeckého parku, kde jsem chtěl jejich četbou prožít příjemné dopoledne. Kolem projel autobus Slováckého divadla, což mi přišlo osudové. S kamarádem Jardou Formánkem jsme tehdy psali a hráli veselé skeče a bavili jimi strážnický gympl. Zkušební komisi na JAMU jsem se líbil jen do druhého kola, takže jsem pak po vojně nastoupil do vysněného Slováckého divadla jako hrající kulisák a posléze inspicient, až jsem díky titulní roli Ondráše na Malé scéně dostal v roce 1989 k podpisu hereckou smlouvu. Prožít drama listopadové revoluce v divadle bych přál každému slušnému člověku.

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Já jsem šel spíš po partnerkách. Tu nejlepší v roli oddílové vedoucí jsem potkal na jednom dětském táboře nedaleko Prachatic. Léto, louky, slunce, voda, lesy… To je na potkávání partnerek ideální prostředí. Z vedoucí oddílové se stala vedoucí rodiny…

Děti, to jsou starosti i radosti…

Můj divadelní guru spisovatel Vojtěch Vacke mi radil: „Nevychovávej, chovej se jen tak, jak si myslíš, že je to správné…" Nevzpomínám si, že bychom měli s dětmi nějaké starosti. Strach o ně má člověk samozřejmě celý život. Věřím, že jsem si takové dcery zasloužil.

Kdo je u nás pánem domu?

Budu parafrázovat Jana Wericha: Moje paní rozhoduje o těch maličkostech a podružnostech kdy mám odejít, kdy se mám vrátit, kam na dovolenou, co s penězi… O zásadních otázkách, třeba jaký je náš poměr k Tchaj- -wanu, to rozhoduji já.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Lež, hloupost, tupost, arogance, zákeřnost, pomsty- chtivost, sebestřednost na hradě i v podhradí.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Když vysvitne slunce a v jeho paprscích začnou bytem poletovat zrníčka prachu, těším se, až usednou na nábytek a já je budu moci setřít. Zvuk vysavače je nejkrásnější hudbou sobotního dopoledne. Věřím, že do doby, kdy mě to přestane bavit, vynaleznou vědci nějakou uklízecí viagru.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Mrtvého.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Zemanská tlačenka s cibulí, s octem a s čerstvým mařatským chlebem.

Pivo lahvové, nebo točené?

Jen točené a jen na nádvoří hřebčína Favory v Benicích u Konopiště, kam jezdím už osm let na celé léto na dětský tábor s výukou jízdy na koních. Dobře vychlazené pivo po cvalové projížďce v sedle je nápojem nás koňáků.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

S divadlem Špílberg jsme často hrávali v Praze a během posledních tří let jsme měli tu čest vidět téměř celý repertoár Divadla Komedie. Kvůli blbosti pražských konšelů zaniklo. Třetí pražská defenestrace by kultuře určitě prospěla.

Můj vztah ke sportu…

Dříve jsem dobře hrával národní házenou ve Veselí nad Moravou a běhal čtvrtku a půlku ve Velké nad Veličkou. V posledních letech hájívám jako bývalý redaktor futsalovou branku Deníku a před pár lety jsem přispěl svými výkony v brance k vítězství novinářského týmu na prestižním Press Cupu ve Zlíně. Zeptejte se kolegů Martina Břenka nebo knížete moravských novinářů Honzy Čady.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Mě to baví.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Byl jsem dramaturgem mládežnického klubu, hercem kamenného divadla, redaktorem několika periodik, rozhlasovým a televizním reportérem, vedoucím kulturního domu i hercem kočovného divadla. Dokud mé počínání mělo dle mého názoru nějaký smysl, byl to koníček. Jak se stal jen obživou, odešel jsem.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když má smysl.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Když nemá smysl.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil…

Čerstvým maturantem právě přijatým na vysokou. Čtyři měsíce prázdnin a celý život před sebou. Sen… Anebo sportovcem před sto deseti lety. Zabývám se historií sportu a vím, že bych v té době vyhrával olympiády v několika disciplínách. Světové rekordy z první republiky by lehce překonávali dnešní dorostenci. To ale nic nesnižuje sportovní hrdiny ze začátku minulého století.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Během prezidentské kampaně jsem se smál, až jsem měl chuť si vzít pušku a jít se oběsit do rybníka. Jedna z přívrženkyň vítězného kandidáta prohlásila, že nebude volit Schwanzenberga, protože je to Habsburk. A pak také, že by chtěla dostat Nobelovu cenu. Za co, to sice neví, ale je prý za to hodně peněz. Pánbůh potřebuje všelijaké lidi…