„Jsem poučenej laik. To je o stupínek výš než blbej Pražák,“ baví ženy, které přišly na jeho autorské čtení a besedu do kavárny Pierre.

8. října vyjde vaše jednadvacátá kniha Povídky o lásce. V těch předcházejících jste vyprávěl příběh promiskuitního Oskara, prožíval jste báječná léta české rodiny za normalizace, Román pro ženy jste psal jako žena. O čem budou Povídky o lásce?
Chtěl jsem se vymezit vůči Povídkám o manželství a sexu a tím názvem naznačit, že jde o něco jiného. Společným jmenovatelem té knížky je láska v nejrůznějších podobách. Nejen taková ta klasická, ale i ta v manželství středního věku, láska vdovy, starých mládenců, úplně mladičké dvojice, ale třeba i vztah umírajícího otce a syna. Doufám, že by se na tom mohlo dát doložit, že jsem se někam za těch deset let posunul.

Máte rád své románové postavy? Přece jen s nimi trávíte hodně času.
Myslím, že autor nemusí mít postavy nutně rád, ale musí ho zajímat, nesmí mu být lhostejné. Když řeknu příklad z posledního Románu pro muže, zkorumpovaného soudce Cyrila v hlavní roli, tak toho rozhodně rád nemám.

Jste autorem několika románů, povídek, fejetonů, filmových scénářů, jedné divadelní hry i pohádek. Chcete vyzkoušet další literární žánry? Kdy a jaké to budou?
Chtěl bych napsat detektivku z finančního prostředí. Mám nějaké konexe – bankéře, kteří mi vyprávěli různé historky. Pak bych chtěl napsat scénář filmové komedie. Možná udělám druhý díl Krátkých pohádek pro unavené rodiče, napsal bych Krátké pohádky pro naštvané tatínky. A ty by byly trošku autobiografické.

V červnu přišel do našich kin italský film natočený podle vašeho románu Případ nevěrné Kláry. Označil jste ho za špatný. Rozhodnutí o natáčení jste obhajoval slovy, že jste dostal nabídku od renomovaného režiséra a producentky oceněné Oscarem. Už jste to zklamání z filmu rozchodil?
Mě to až tak nezasáhlo, protože vím, že jsem nepsal scénář a že za ten neúspěch nemůžu. Ale mrzí mě, že mnoho diváků si ani nečte titulky a že si film automaticky spojují se mnou. Že řeknou, že jdou na další Vieweghův film a jsou zklamaní. A to mě samozřejmě mrzí. U předchozích filmů jsem byl autorem scénáře, takže tam se k tomu hrdě hlásím, ale tady jsem v tom fakt nevinně.

Co vám na filmu nejvíce vadilo?
Ten příběh je chatrný a dialogy fakt nevěrohodné. Ty změny vůči knize jsou velké a necitlivé, nectí smysl knížky.

Báječná léta pod psa, Román pro ženy, Účastníci zájezdu i Případ nevěrné Kláry, to jsou čtyři z šesti vašich zfilmovaných románů. Nyní se připravuje film Román pro muže. Napíšete si raději scénář sám?
Už jsem ho napsal i odevzdal. Film by se měl točit v zimě a na jaře. Na podzim 2010 by měla být jeho premiéra.

Někteří kritici vás označují za komerčního spisovatele. Jak přemýšlíte při psaní? Píšete knihy tak, aby si je koupilo co nejvíce lidí?
Já na tom ale nevidím nic špatného, protože mezi komerční nebo umělecky špatný není rovnítko. Můžete napsat komerčně vysoce úspěšnou knihu, ale může to být umělecký meisterstück. Že se toho románu prodá sto tisíc kusů, neznamená, proboha, že je špatný. Ale já už se tím netrápím. Dnes už tři roky o kritice nemluvím. Mám i jiné zpětné vazby, například autorské čtení, recenze v zahraničí a jiné ohlasy. To, že jsem posledního románu prodal za dva měsíce sto tisíc výtisků, to je pro mě podstatnější.

Co musí dnes obsahovat kniha, aby se jí prodalo sto tisíc výtisků?
To bych sám rád věděl, abych to takhle mohl dělat pořád. Ale obecně se dá říct, že čtenáři mají rádi výrazný příběh, ve kterém se najdou, který jim připomíná jejich životy, příběh, který vypráví o tom, co dobře znají. Příběh, kde je humor, kde je cítit autorovo osobní nasazení. Třeba jeho vztek nebo že se dobře příběhem bavil či že i autor moc dobře ví, o čem píše, protože ty věci sám prožil. Tohle funguje.

Nastává vám nyní příjemné období, když vychází nová kniha, nebo jste nervózní, jak ji přijmou čtenáři a kritici?
Pro mě je to už spíš příjemné. Těším se na to, až budu mít knížku v ruce. Mimochodem se velmi povedla obálka. To čtení, na které jezdíme s nakladatelem, mám také rád. Je to taková pánská jízda.

Každý rok napíšete jednu knihu. Víte už o čem bude ta další?
Příští rok se chci vrátit k deníku. Prostě celý příští rok si chci psát deník. A souběžně s ním zkusím napsat ty krátké pohádky pro unavené či naštvané tatínky. Ty by měly vyjít příští podzim. Ale maminkám se to nebude líbit. Bude se to líbit tatínkům, kteří si připadají zanedbávaní.

Není to někdy spíš naopak?
Tak, každý píše o tom, co zná, že jo.