V poutní obci, kde stále více lidí fandí poutním slavnostem než hodům, se nenašel stárek. A tak si ho chasa musela vypůjčit ze sousední Modré. Zato členům Spolku přátel folkloru se podařilo přesvědčit starostu obce, aby se konečně poprvé v historii hodů oblékl do kroje. Docílili také toho, aby se hodová veselice konala ve Slovanském a Zimním sále Stojanova gymnázia.

„To považujeme za velkou výhru. Vždyť v předcházejících osmi ročnících hodů s právem, z nichž jeden dokonce natáčela Česká televize, jsme od rána vzhlíželi k obloze a prosili svatého Petra, aby nepršelo, protože jsme při hodové zábavě neměli zajištěnu střechu nad hlavou,“ vzpomínala Evženie Úředníčková, jedna z organizátorek hodů.

Přísně pod pokličkou střežila informaci, že první muž Velehradu přivítá letos hodovou chasu i občany před radnicí v kroji. „Před dvěma roky jsem to folkloristům slíbil, že se do kroje obléknu, a oni mě letos do něj skutečně dostali. Naposledy jsem byl v kroji před čtyřiačtyřiceti lety. Bylo to při biřmování. Kroj, který mám dnes na sobě, je vypůjčený. Vlastní nemám,“ sdělil devětapadesátiletý starosta Stanislav Gregůrek.

Než jej krojovaná hodová chasa, které kralovali šestadvacetiletý stárek Ondřej Tománek z Modré a jednadvacetiletá Velehraďanka Lucie Březinová, přišla starostu požádat o povolení hodů, zamířila s dožínkovým věncem do velehradské baziliky k děkovnému požehnání. Za doprovodu dechové hudby Buchlovjané a velehradské hudecké skupiny vedené Davidem Šinderbalem si krojovaní mládenci a děvčice došli pro své vládce. „Těší mě, že se velehradskému Spolku přátel folkloru podařilo udržet hody a docílit jejich desátého jubilea. Když si na sklonku devadesátých let nechali šít velehradské kroje, věděla jsem, že je budou při různých příležitostech rádi oblékat,“ uvedla etnografka Ludmila Tarcalová, u níž velehradští folkloristé hledali pomoc a podporu při vzniku a tvorbě krojů. „Kroj, to je velké pouto a síla. Těším se z toho, že ty kroje mladí lidé rádi nosí,“ dodala etnografka.

„Když jsme hodnotili první velehradské hody, měla jsem pevnou víru v to, že přetrvají do dneška, byť podpora některých občanů hodům není v naší obci taková, jakou bychom si ji představovali. Ještěže se mladí dají vždycky dohromady a tradici hodů se snaží udržet,“ popsala své pocity Úředníčková. Pochvalovala si materiální a finanční podporu hodům ze strany obce, ale také dvacetitisícovou dotaci od nadace Děti-kultura-sport.

Zapalování hodů jsem musela v jednu v noci ukončit

Pastvou pro oči na Velehradě byl víkendový průvod třicetičlenné krojované chasy, která si vedená podstárkem Tomášem Hrabcem a stárkem Ondřejem Březinou došla pro právo a stárku, jednadvacetiletou folkloristku Lucii Březinovou (na snímku). V poutní obci se totiž slavily jubilejní desáté hody.

„Předávám ti stárku, naše hodové právo. Práce dalo a ne málo. Je z červeného, modrého a bílého kvítí, mezi tím se zlatem, stříbrem třpytí. Muziko, hraj veselo, aby se o našich hodech vědělo,“ říká s nadšením stárka, vystudovaná aranžérka, ale zaměstnaná jako pekařka v jednom uherskohradišťském hypermarketu.

V prostranství mezi vinohradem a domkem jejích rodičů se v čase, kdy k poslechu krojovaných i občanů vyhrávají Buchlovjané, vrací ve vzpomínkách do svých dětských let, kdy začala chodit v kroji. „Před čtrnácti lety jsem zpívala a tancovala v souboru Děcka z Velehradu, který vedl pan učitel Antonín Gajdoš, známý zpěvák na Slovensku. Ke škodě věci pak soubor zanikl,“ povzdechla si smutně Lucie.

V kostce shrnuje, že folklorem její rodina žije už pěknou řádku let a ona patří k partě velehradských nadšenců, kteří rádi chodí na hody v krojích. „Jen v roce 2000, kdy se na Velehradě hody skoro po sto letech znovu obnovily, jsem v hodové chase nemohla pro zranění jít, což mě velice mrzelo. Ale od roku 2001 jsem ani jedny nevynechala,“ svěřuje se stárka a podotýká, že všech deset ročníků velehradských hodů se neslo v tradičním duchu a měly všechno, co k hodové tradici patří. Ve spolupráci s Jarmilou Staškovou z Modré vedla čtyři roky dětský folklorní soubor Stodolánek. „Prezentovali jsme se při různých akcích na Velehradě, Modré, ale i v pražském Národním muzeu, kde se vystoupení souboru setkalo u diváků s velkým ohlasem. Děti byly prostě úžasné a nás s Jarmilou těšilo, že jsme pro folklor v našem regionu něco udělaly,“ neskrývá Lucie radost.

Stodolánek se změnil na Lišu z Modré a vede jej učitelka Stojanova gymnázia Ilona Krátká. „Jsem ráda, že se ti mladí a nadějní folkloristé z Modré a Velehradu nerozpadli, ale že v námi započaté práci s nimi pokračuje paní Krátká,“ usmívá se velehradská stárka, která se po letošní národní pouti rozhodla, že se této funkce při letošních hodech zhostí bez velkého přemlouvání.
„Po pouti se velehradští folklorní nadšenci sešli za naším domem, aby při pohárku vína hodili řeč na téma hody a jejich stárci. Slíbila jsem jim, že budu stárkou, a rodiče mě v tom podpořili. Stárka jsme museli hledat v sousední obci Modrá,“ přiznává Lucie. Posteskla si, že někteří mládenci stárkování odmítli, jiní měli na tuto sobotu jiné plány.

Velehradští folkloristé podle ní vzali přípravu hodů pevně do svých rukou. „Zapalovali jsme je v pátek přípravou Slovanského sálu, pak zdobením u radnice a nakonec vstupu do našeho domu. Teprve pak jsme si sedli u vínečka, ale v sobotu v jednu hodinu v noci jsem musela své přátele vyprovodit, abych se trochu vyspala,“ dělá pomyslnou tečku za rozhovorem stárka Lucie Březinová. Na velké řeči nebyl čas. Byly přece jubilejní hody.