Jeden z nejslavnějších Ostrožanů přišel na svět do velmi skromné rodiny. Když mu bylo šestnáct, zemřel jeho otec na souchotiny a on tak zdědil holičskou oficínu naproti ostrožského zámku.

„Tady byl prapůvod jeho vyhlášených soudniček, které posílal do Moravských novin. Zámek byl téměř sto let sídlem okresního soudu a advokáti, notáři i soudci se k němu chodili stříhat nebo holit. Ti byli pro Galušku zdrojem informací a dokonce ho zvali i na atraktivnější přelíčení,“ vysvětlovala Deníku před časem Věra Hendrychová, zakladatelka ostrožského kulturního sdružení Galuškovo Slovácko, jež udržuje a rozvíjí spisovatelův odkaz.

Šéfredaktor Slováckého deníku Pavel Bohun
Známý slovácký vypravěč Zdeněk Galuška by slavil 110. narozeniny

Zdeněk Galuška vedl v Uherském Ostrohu ochotnický divadelní soubor, ale také rád a pěkně maloval, zvláště figurky a ornamenty. Od roku 1935 dojížděl na brněnskou školu uměleckých řemesel jako externí posluchač. Až tam získal kontakty, odstěhoval se krátce po válce do moravské metropole definitivně.

V Brně napsal všechny své knihy – Slovácko sa súdí (1947), Slovácko sa nesúdí (1972), kde poprvé vystupoval strýc Pagáč, Stařeček Pagáč vyprávjajú (1977) a souhrnné vydání Slovácko sa súdí aj nesúdí (1981). „Někteří Ostrožané mu nemohli zapomenout, že jejich příběhy ve svých povídkách vylíčil. Byť jim změnil jména, poznávali se,“ říká Věra Hendrychová.

Publikace i díky seriálovému zpracování dodnes rozdávají lidem radost, i když nejhojnější období všeobecné čtenářské přízně už zřejmě mají definitivně za sebou.

„Galuškovy knihy se půjčují dvě až tři do roka, zájem občas oživí repríza zfilmovaného Slovácka sa nesúdí v televizi,“ potvrdil ředitel uherskohradišťské Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana Radovan Jančář.

Ten zároveň přiznává, že dává před Galuškou přednost tvorbě jiného slováckého autora – Otto Strachoty. Z jeho pera pochází Slovácké figurky I. a II., které vyšly před rokem 1948.

„Bohužel pan Strachota byl na rozdíl od pana Galušky v nemilosti u komunistického režimu, proto je jeho dílo méně známé, i když se domnívám, že je kvalitnější. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že některé z Galuškových povídek, které byly napsány mnohem později, velmi silně připomínají Strachotovy humoresky,“ naznačil svůj názor názor na věc Radovan Jančář.

Benefiční koncert Večer lidí dobré vůle na Velehradě vynesl 805 tisíc korun pro potřebné, úterý 4. července 2023
Benefiční Večer lidí dobré vůle na Velehradě pomohl potřebným. Vynesl 805 tisíc

Zdeněk Galuška žil v Brně téměř do konce svého života. Na poslední týdny své pozemské poutě se s manželkou přestěhoval do Charitního domu sv. Andělů strážných v Nivnici.

„Bydlel tady asi čtyři měsíce, žena ho poté zhruba o rok přežila. Byl už trochu zmatený a spavý, ale také usměvavý a příjemný. Svou manželku vždycky oslovoval Moje holubičko. Daroval nám i jeden svůj obrázek,“ vzpomněla zdravotní sestra Jarmila Plessnerová na přelom let 1998 a 99, kdy se o moravského spisovatele v Nivnici starala.

Mimořádně oblíbeným se u televizních diváku stal seriál Slovácko sa nesúdí, natočený podle Galuškovy předlohy režisérem a scénáristou Petrem Tučkem. Šest dílů se filmovalo v roce 1975 a dalších šest v roce 1984.

Pokáč se stal hvězdou Slováckého léta v Hradišti. Zpívalo s ním celé náměstí
Pokáč se stal hvězdou Slováckého léta v Hradišti. Zpívalo s ním celé náměstí

Jeden z recenzentů, publicista Jiří Malínský, v roce 2007 sérii Slovácko sa nesúdí okomentoval na ČSFD velmi neotřele a trefně. „Zdánlivě volný, na sebe nenavazující sled národopisných obrázků ze života jedné slovácké vesnice, pospojovaný osobami dvou staříčků, je ve skutečnosti kritickým pohledem na malé lidské vlastnosti. Dobré, místy špičkové herecké obsazení jen násobí tuto přehlídku krojované autorovy přesvědčivosti a nesmlouvavosti,“ ohodnotil oblíbený seriál Jiří Malínský.

Za smíchem, který se nám prakticky bez přestání dere na rty, podle něj cítíme mnohdy potlačenou slzu, bolestný vzdech, křivdu, která nepřebolí. Ale i smích a výskot těch, kteří dokázali odolat tlaku místní malosti a malichernosti.

„Zvláštní ocenění zaslouží Kysučan Króner, jehož Pagáč nabývá až sanchopanchovských rysů. Z tváře slovácké vesnice na přelomu 19. a 20. století, kterou Slovácko zachycuje, ledacos přežívá i dnes. A nejenom na Slovácku,“ dodává Jiří Malínský.