Na konfercenci si každý z nás přednášejících připravuje příspěvek psaný „lehkým perem“. Letos to bylo na téma Víno a zázrak. Jak se se zázrakem vyrovnáváme my novináři, si můžete přečíst v následujícím příspěvku z Buchlovic.

Ještě před několika dny jsem měl připravený úplně jiný příspěvek, než je ten, který právě čtu. Z očí do očí jsem se však před týdnem potkal s tvrdým osudem našeho pozemského bytí a nebytí, což mne asi jako někdy každého přinutilo zamyslet se nad lidským životem. Jak by řekl kýčovitý básník, přemítal jsem o zázraku lidského života.

My novináři ale neumíme moc pracovat se zázraky. Jsme přes ta fakta. Jasná a přímočará. Často neúprosně tvrdá, pro člověka z vnějšku možná až cynická. Dokonce přemýšlím, jestli si my, co jsme už nějakou tu pětiletku v novinách, ještě pořád umíme vážit onoho zázraku lidské existence. Jestli osobnostně nepodléháme každodennímu tlaku všudypřítomných vražd, trestných činů a tragických autohavárií.

Jestli se tak z původně optimistických novinářů plných velkých ideálů nestávají spíše literární patologové. Ona totiž ta naše všední interredakční komunikace tomu trochu nasvědčuje.

Tak schválně, zalovil jsem v paměti a vytáhl několik frází z běžné novinářské hantýrky. Ta nikomu z nás, praktikujících redaktorů, nepřijde nenormální. Když jsem si však včera znovu přečetl, co tady mám sepsáno, nemohu to nazvat jinak než žurnalistický cynismus. I když jsem vybíral jemnější kalibr, tak slabším povahám přesto doporučuji zacpat uši.

Příklad číslo 1 pochází z mé krátké televizní éry. Situace – kameraman se vrátí z natáčení, stáčí kazetu s nahrávkou, předává ji střihači se slovy: „Od třicáté vteřiny do padesáté jsem udělal pár záběrů pana XY. Člověče, on ti vypadá už hodně, hodně špatně. Těch dvacet vteřin zrovna vyarchivuj, může se nám to brzy hodit. Až to přijde, ať nesháníme nějaké neutrální záběry.“

Na vysvětlenou, když odejde výrazná osobnost, je nepsanou povinností televize sestříhat její životní medailonek. A to se pak takové záběry jako když najdou…

Moc se neusmívejte, nevíte, koho z vás už mají kolegové z televize vyarchivovaného…

Příklad číslo 2 pochází z nejmenovaného vydavatelského domu. Každá redakce má ve svých řadách matadora, který má perfektně zmapované společenské dění. Zná osobně celebrity, pamatuje si kdo, s kým a jak. Někde se mu říká sloupkař. Život známých osobností má takový sloupkař v malíku. Na starost má i nekrology. Ale jestli si myslíte, že když zemře známá osobnost, povolá šéfredaktor sloupkaře bleskově do zbraně a nechá jej tvořit nekrolog do zítřejšího vydání, tak to jste na omylu. Zběhlý sloupkař má totiž nekrology předchystány v šuplíku. Jen u data úmrtí je volné políčko. Právě tak se stalo, že nedávno proběhla médii informace o smrti nejmenované celebrity, která se však ještě stále těší dobrému zdraví… Sloupkař se prostě unáhlil.

Nejtvrdším příkladem jsou však redaktoři, kteří mají na starost policii, soudy a krimi. S těmi opravdu není normální řeč. Hned při ranní kávě proletí svodky, které jim poslali policisté jako záznam trestné činnosti z uplynulé noci. Redaktoři je protřídí a hledají si téma dne. S tím na poradě předstoupí před šéfredaktora. A to pak slyšíte: „Žádná vražda, pár krádeží, nějaká havárka, smrťák ale žádný. Máme jen jeden průměrný pokus o napadení. Dvacet řádků by z toho šlo udělat, ale pecka to nebude.“

No a pak máte přijet do Buchlovic a napsat literární příspěvek na téma Víno a zázrak…