Uviděl jsem nádherné černobílé fotky, na kterých byl zachycen život na slovácké vesnici během celého roku, život reálný, opravdový, takový, jaký skutečně byl, bez předvádění turistům. Včetně výborných doprovodných textů, které velmi přesně popisovaly koloběh života na vesnici.

Okamžitě jsem se podíval, kdo je pod knížkou podepsaný a začal jsem se po autorech – Josefu Benešovi a Františku Tomíškovi - pídit. Když jsem se dozvěděl, že Josef Beneš žije, sehnal jsem si telefon k němu domů a poprosil o možnost návštěvy. S potěšením souhlasil. Zjistil jsem, že jsme dokonce skoro sousedé, on se narodil ve Vlčnově, já ve vedlejším Hluku, já bydlel v té době v Horoměřicích, první vesnici za Prahou, on na stejném okraji Prahy, v Dejvicích, kousek od silnice, která vede na letiště Ruzyně.

Od prvního okamžiku setkání mi bylo jasné, že jsem přišel k člověku, který je celým svým srdcem doma právě na Slovácku. Obrázky, obrazy, fotografie, knížky, mnohé s motivem rodného kraje. A k tomu ohromné znalosti a vášnivý způsob mluvení, povídal mi nejen o tom, jak ona knížka vznikla, řeč přišla na mnohá jiná témata, samozřejmě nemohlo chybět například povídání o jízdě králů nebo také o muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Pan Beneš patřil k nejvýznamnějším muzeologům v naší zemi, až od něj jsem se dozvěděl, že byl prvním ředitelem brodského muzea.
Bylo to setkání, na které se nezapomíná. Letiště jsme měli kousek, mohli bychom možná vzlétnout do kteréhokoliv místa na světě, ale myslím, že bychom se shodli na cíli naší cesty velmi rychle – chtěli bychom domů, na slovácký venkov. Od pana Beneše jsem se dozvěděl za několik hodin o Slovácku víc než za dvanáct let učení ve škole, začínal jsem chápat, v čem spočívala podstata dřívějšího života na vesnici, jak byla pro vesnici nesmírně důležitá víra, jak její řád určovaly tradice či příroda.

Bohužel, domlouvali jsme si další setkání, jenže já byl ještě příliš mladý a bláhově si myslel, že tehdejší každodenní psaní o politice v novinách je mnohem důležitější než cokoliv jiného. Na další setkání jsem si neudělal čas, pan Beneš zemřel, zůstal jen obrázek, který mi několik měsíců před smrtí poslal poštou. Nakreslil na něj slováckou cimbálovou muziku. „Hudci, milí hudci, vy pěkně hrajete, daj nám Bože milý, že dlúho budete,“ připsal na obrázek k muzikantům.

Proč vám dnes tady vyprávím o panu Benešovi? Právě od dnešního dne totiž Slovácké muzeum v Uherském Hradišti připravilo díky své etnografce Martě Kondrové fotografickou výstavu Rok ve Vlčnově 1945 – 1946, kterou můžete vidět až do 4. října. Velmi vám doporučuji, abyste se zašli do Státního zámku Buchlovice, kde je výstava otevřena, podívat. Jsem si naprosto jistý, že pan Beneš by měl z tohoto počinu Slováckého muzea obrovskou radost.

Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz

Radek Batoníček