Odhalit diagnózu tohoto mého počínání není složité – právě ve středu ráno totiž končí legrace a já musím poslat do novin tento sloupeček.

Samozřejmě že často už během celého týdne vím, o čem bude. Bývají ale týdny, kdy se probudím ve středu brzy nad ránem a netuším, jaká slova napsat. Čas utíká, pozoruji elektronickou poštu, jestli mě už odpovědný redaktor z novin neupomíná, dívám se po telefonu, zda nezazvoní, a při tom všem dál lovím v paměti, jak vyjádřit do sloupečku, co cítím.

Postupem času jsem poznal, že „snadnost“ mého psaní je přímo závislá na tom, co se děje v mém okolí. V tom bezprostředním, rodinném, osobním, i tom, které se skládá ze setkávání s lidmi, z poslouchání televize nebo rozhlasu, čtení novin. Kalamita nastává ve chvíli, kdy všechno v pořádku není a jediné, co funguje, je právě neměnnost uzávěrky pro tento sloupeček.

Jak možná někteří víte, věnuji se v tomto sloupečku ze všeho nejvíce tomu, co považuji na Slovácku za nejcennější – tedy lidové kultuře, tradicím, víře, zajímavým a aktivním lidem. Prostě pozoruji, fotografuji a popisuji zdánlivě obyčejný život, který je podle mě pořád ještě na řadě míst Slovácka neobyčejný. Přesvědčuji se o tom opravdu často, skoro každý týden a víkend, například teď naposledy v Tasově při mši svaté přímo venku uprostřed vesnice, v Kozojídkách při krásné výstavě ovoce, zeleniny i skřítků (ano, skřítků), v Louce, v Ostrožské Nové Vsi i jinde při hodech, v Hluku při vaření starých jídel podle receptů našich babiček… Mohl bych takto pokračovat dlouho dál…

Z takových míst a setkání odjíždím nadšený, žasnu nad ohromnou chutí a pracovitostí řady lidí, které potkávám, přemýšlím, kde se v nich bere jejich touha dělat něco pro druhé a kdo po nich bude tuto neobyčejnost Slovácka „zajišťovat“.

Potkáváte-li takové lidi, píší se sloupečky samy, a já vždycky lituji někoho, kdo třeba píše pravidelné články v novinách v jiných místech naší drahé vlasti. Copak je možné, aby někde bylo k psaní více inspirace než právě na Slovácku?

Jenže, jenže, jenže. Pak přijdou dny všední, místo cestování po Slovácku poslouchám zprávy o našem životě veřejném i politickém, a veškeré nadšení opadá. Ztrácím chuť k psaní, setkání s neobyčejnými lidmi a událostmi se dostává do pozadí a já si uvědomuji, že naše realita i budoucnost je v rukou lidí, kteří mnohdy myslí ze všeho nejvíce jen na sebe. Zdá se mi, že jich je stále víc a víc, že praktikují toto své „nové náboženství“ na stále větším prostoru a není síla, která by tuto vlnu mohla zastavit.

Už bych měl raději opět vyrazit za lidmi, kteří jsou tu a tam ještě jiní. Až nebudou, vzkáži příslušnému odpovědnému redaktorovi novin, že dnes už opravdu nemám téma ani chuť cokoliv psát.

Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz

Radek Bartoníček