„To by mělo být krásné a dojemné,“ přeje si režisér a vysvětluje hercům Jiřímu Hejcmanovi a Alžbětě Kynclové, jak ji mají hrát. „Sedněte si k sobě, buďte tak roztomile nemotorní a přitom šťastní,“ popisuje režisér a herci spontánně rozehrávají dojemný koncert, který má skončit nečekaným závěrem.

V tutéž chvíli prochází ztemnělým hledištěm jejich kolega Josef Kubáník a objevuje na červených sedadlech další z hereček Andreu Nakládalovou. „Ty nejsi v šatně? Díváš se?“ ptá se a přitom ví, že stejně jako on i další jiní denně sledují, jak Pitínský režíruje a jak vede při práci herce. „To musíš vidět,“ šeptá jako u vytržení kolegovi do ucha a stahuje jej vedle sebe na sedadlo. „Nechápu, jak to dělá,“ kroutí hlavou nad Pitínského přístupem a utírá si slzy. „Řekl jim jen pár vět a oni to zahráli tak, že já tady řvu jako kráva. To bude taková nádhera,“ vzdechne a je na ní vidět, jak je pyšná, že i ona patří mezi herečky, kterým dal velký režisér důvěru a obsadil je do své inscenace. Těšit se mohou i diváci. Cikáni budou mít ve Slováckém divadle premiéru 17. října.

Co řekl Pitínský o práci ve Slováckém divadle

Mám to tady čím dál radši. A vidím, jak herci pořád hrají, mají dlouhá představení a protože jsou z kraje ryzího a plného emocí, tak i oni jsou plní emocí a často to nedokáží vstřebat. Častokrát se musí uklidnit z té tenze, která zůstává v člověku. Tu opravdovost na nich obdivuji. Nic nedělají polovičatě. Ale je tady i taková roztomilá laxnost. Jinak je všechno při starém. Herci jsou stále stejní a stejně dobří.

Čtěte také:

Pitínský se stal největší osobností českého divadla