Stalo se to tak, že když jsem svého šnečka, maskota prvoligových softbalistů Snailsu Kunovice, nechal chvilku doma bez dozoru v otevřené láhvi, on toho využil a utekl. Jeho útěk však skončil po necelém metru. To se usadil na mých stravenkách a 13, slovy třináct, jich zlikvidoval. Za tu taškařici dostal ode mne tři dny beze stravy. Nakonec se mi ho však zželelo a dostal lupen salátu. A to byste viděli ty fofry. Málem si nohy ušoupal, jak se utíkal najíst. Jenže tato stravenková storka měla pro něj i světlé stránky.

Tento příběh se totiž objevil hned v několika denících (celý článekŠnek sežral stravenky za 750 Kč) a milý šneček Tonda se tak stal slavným. Já jsem ovšem přišel o 750 korun za stravenky. Jak jsem však zjistil, Tonda, snad záměrně, aby mi nenadělal takovou škodu, sice stravenky téměř sežral, ale čárového kódu na nich se ani nedotkl. Asi mu nechutnal. Tak jsem si říkal, že by mi ve firmě Sodexo, která má stravenky na starost, mohli vyjít vstříc a zaslat mi výměnou nové. Proto jsem jim napsal e-mail. Všechno jsem v něm popsal a odpověď přišla velmi brzy. „Pane Johaníku, musíte požádat svou firmu, aby požádala naši firmu, a pak snad můžete dostat nové stravenky,“ napsala mi Pavla Spilková z oddělení péče o zákazníky.

„No dobrá,“ říkal jsem si. Jenže za necelou hodinku mi napsal Tomáš Kopřiva, marketinkový ředitel stravenkové firmy: „Pane Johaníku, přečetl jsem si váš příběh v jednom deníku a velmi se mi líbil, bohužel ale musíte poslat žádost přes vaši firmu, tak jak vás jistě informovala slečna z našeho oddělení péče o zákazníky.“ „No dobrá,“ říkal jsem si opět. Budu muset napsat. Jenže pozor! Za necelou půlhodinu mi psal marketinkový ředitel znovu. Cituji doslova: „Ještě jednou dobrý den, pane Johaníku, s kolegy jsme teď probírali váš příběh a došli jsme k závěru, že bychom rádi šneka Tondu vzali do naší péče. Mezi zaměstnanci bychom se složili na poničené stravenky a o šneka bychom se v Sodexu starali jako o našeho maskota.“

Tak to byla nabídka. Chvilku jsem se sice zdráhal, že přece jen Tondu nemůžu prodat, vždyť je to jeden z maskotů kunovických softbalistů. Jenže pak jsem zjistil, že softbalisté stejně nepostoupili do play-off a že Tonda by už nikdy nemusel mít takovou šanci dostat se do Prahy. Tak jsem s jejich návrhem souhlasil. Přes mail jsem podepsal Tondovy přestupní lístky. Tak se stal jeden z maskotů kunovických softbalistů, šneček Tonda, maskotem pražské firmy Sodex.

close zoom_in Nyní zbývalo jen dořešit přestupní částku a samotný jeho odvoz do Prahy. Ten zajistila samotná firma. Vyslala do Uherského Hradiště svého moravského zástupce, který mi poslal krásnou SMS zprávu. Opět cituji doslovně: „Dobrý den, rád bych se s vámi dohodl na vyzvednutí Tondy. Mohl byste mi, prosím, poslat Tondovu adresu a čas, kdy budete doma…“ A tak se také stalo. V neděli jsem Tondovi vyměnil kokosovou drť, na které spává ve svém domečku, dostal novou sépiovou kost, kterou má na přilepšení kvůli kvalitě ulity a taky jsem mu naservíroval čerstvé listy čínského salátu. Těsně před druhou hodinou nedělní jsem jej ještě osprchoval a posadil do domečku. Čekali jsme na příjezd zástupce pražské firmy. Přijel přesně. Tondu si ještě na přání svých kolegů vyfotil v jeho, dnes již bývalém, domově a taky si vyslechl rady, co má Tonda rád a co nemá. Poté mi slíbil, že mi budou pravidelně podávat informace o tom, jak se Tondovi daří a jak roste. On je to totiž šneček přivezený z exotických zemí a může dorůst až kilové váhy.

Když jsem si Tondu vyfotil i já s jeho novým pánem, oba rychle nasedli do stříbrné limuzíny a odjeli. A tak jsem přišel o šnečka Tondu. Pokud se vám zdá tento příběh trochu vymyšlený, pak věřte, že není. Je to pravda pravdoucí. A jestli vás zajímá, za kolik peněz lze uskutečnit přestup takového šnečka z Uherského Hradiště do Prahy, tak já vám to povím. Pražská firma za Tondu zaplatila v převodu 900 korun českých. To znamená 10 stravenek po devadesáti korunách. Inu chtěli slavného šnečka, tak museli něco pustit. Dyť ani Slovácko nedostává slavné pražské fotbalisty zadarmo. A jestli mně bylo Tondova odjezdu líto? Ano, bylo. Ale já mu tu Prahu přeji. A nakonec, vždyť mám doma ještě jeho dva sourozence, Karla s Frantou.

Vojtěch Johaník