Čas opět o rok zestárl a uzrál do Vánoc i pro šestadevadesátiletou Marii Bělu Linhartovou, obyvatelku domova pro osoby se zdravotním postižením Vincentinum Velehrad. V jejím srdci se v tom svátečním čase ozývá echo z krajin jejího dětství. Není to ani sentiment, ani nostalgie, ale jakési pouto k rodnému místu na Královéhradecku, k onomu „tam u nás“, ale i k ústavům sociální péče Vincentinum v Praze a na Velehradě, v nichž strávila jednašedesát let svého života.

„Světlo světa jsem jako nejstarší ze čtyř sourozenců spatřila v červenci roku 1913 v okrese Rychnov nad Kněžnou. Protože jsem se narodila s vrozenou luxací a v mládí jsem prodělala několik operací, pracovala jsem do svých pětatřiceti let v domácnosti,“ raší v hlavě vzpomínky Marii Linhartové. Protože se od lékařů dozvěděla, že se její zdravotní stav bude zhoršovat, rozhodla se odejít do ústavu sociálních služeb Vincentinum v Praze, kde byla zaměstnána v kanceláři.

„Jako blesk z čistého nebe na mě v roce 1953 zapůsobila zpráva, že se musím přestěhovat na vzdálený a pro mě neznámý Velehrad. Ale zvykla jsem si zde a našla tu nový domov, obklopený krásnými lesy a poli. Ve velehradském Vincentinu jsem až do svých třiaosmdesátin pracovala také v kanceláři,“ zní strohý životopis nejstarší občanky Velehradu.

Pravda, ty křížky let, které na svých bedrech nese, také vykonaly své, ale jenom ona ví, zda lehce, nebo těžce. S rytmem ústavu je spojena i navzdory tomu, že zničehonic v roce 1996 přestala chodit a od té doby je uživatelkou invalidního vozíku. Na něm trávila část letošního dne štědrosti, ať už na pokoji se svou spolubydlící Annou Chůvovou, v kolektivu obyvatel a personálu domova, nebo při půlnoční mši v kapli Vincentina. „U mého pracovního stolku, jímž je starý kufřík položený na posteli, jsem si dnes dlouho prohlížela desítky pohlednic od čtyř synovců a dvou neteří, od známých a přátel. Ráda pohlednice píši i dostávám,“ říká Marie Linhartová, které v domově nikdo jinak neřekne než Bělinka. „Tohle druhé jméno si svéprávná Marie Linhartová přivezla už z Prahy. Navzdory svému věku je stále velice čiperná a vstřícná, zajímá se o dění v naší vlasti i v zahraničí. Ke každým svátkům v roce píše svým příbuzným a známým několik desítek pohlednic a s drobným dárkem a přáním nezapomíná ani na narozeniny a jmeniny personálu domova,“ laská její ego vedoucí Vincentina Milena Marečková.

Připomínka Vánoc se rodí v mysli Bělinky Linhartové už na podzim. „Vím, že přijdou, že svět prožije něco hezkého. Řekla bych, že my letití máme ty svátky a jejich náladu uloženou v sobě a datum v kalendáři nám to jen potvrzuje. Staří lidé se od radosti z dárků dostali k odhalení, že dávat je vzácnější než přijímat,“ čiší z Bělinky životní zkušenost.

A jaký je recept na dlouhověkost ženy, která v šestadevadesáti letech nepotřebuje brýle ke čtení a sledování televize, má dobrou paměť, je bystrá a na svůj věk poměrně zdravá. „Z jídla mně chutná všechno, kromě luštěnin. Ty špatně polykám. Co ale nenávidím, je slivovice. Pohárek vína si musím naředit vodou,“ podotkla žena, která podle svých slov prožila ve velehradském Vincentinu moc pěkných šestapadesát let. (zs)