Asi hodinový program, který měl premiéru na Smetanově Litomyšli v roce 2007, nyní míří do regionu. V sobotu 23. 10. se tanečním provedením kantáty budou moci pokochat návštěvníci Městského divadla Zlín, o den později si na své přijde uherskohradišťské publikum v tamním Klubu kultury. Obě představení začínají v 19 hodin. K vrcholům své tvorby tento projekt řadí i choreografka Hradišťanu Ladislava Košíková (na snímku).

Odkud Martinů čerpal při tvorbě Kytice?

Předlohou Kytice jsou texty ze Sušilovy sbírky Moravských národních písní. Z ní si Martinů vybral pár textů, které zhudebnil. Má osm částí, vždy se střídá instrumentální část se zpívanou.

Co je obsahem těchto textů?

Motiv lásky, motiv života a smrti, motiv přírody. Například Sestra travička, ta je o Uliáně, panně, která pro lásku zabila svého bratra. Volání pasaček na pastvě, Milá nad rodinu vypráví o vězni v tureckém zajetí, který prosí otce, matku i sestru, aby jej vykoupili. Oni to ale neprovedou, až milá se nad ním slituje, uplete šňůru a vykoupí ho láskou. Člověk a smrt vypráví nejuniverzálnější příběh člověka o pomíjivosti lidského života. Text nám vyústí v závěrečné poselství: rozmilí přátelé, z toho příklad berte, co na mně vidíte, na sobě čekejte. Jsou to tedy vyzpívané příběhy z bohaté studnice naší lidové poezie.

Koho v programu uvidíme účinkovat?

Na jevišti se představí čtrnáct tanečníků Hradišťanu společně se smíšeným sborem The Czech Ensemble Baroque Choir. Hrát bude zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů. Koledu, příběh Adama a Evy, zazpívají sbory Moravské děti Holešov a Zvonky ZUŠ Hulín. Soprán sólově zazpívá Michaela Šrůmová, alt Kamila Mazalová, tenor Tomáš Kořínek a basbaryton Josef Škarka. Všichni jsou zapojeni do děje, na pódiu se pohybuje stovka účinkujících.

Proč s takovým monstrózním projektem vystupujete ve svém domovském městě až nyní, více jak tři roky po premiéře?

Je to organizačně a finančně velmi náročné představení. Kytice vznikla pro Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl 2007, kde se také uskutečnila jeho světová premiéra. Další představení byla letos na jaře v rámci festivalu Pražské jaro v Národním divadle.Absolvovali jsme také několik představení pouze s nahrávkou. Ale v našem městě jsme chtěli představit Kytici v plném obsazení, s živým orchestrem a sborem a právě 60. výročí Hradišťanu spolu s výročím narození Bohuslava Martinů je ta nejlepší příležitost.

Jak se nyní připravujete?

Jezdím zkoušet za sbory do Holešova, Hulína a Ostravy, nejvíce času však trávím s tanečníky Hradišťanu, na nichž leží úkol nejnáročnější - na jevišti se stávají nositeli jednotlivých příběhů.

Tolik příprav kvůli dvěma vystoupením… Stojí vám to za to?

Určitě ano. Přetlumočit v obrazech divákovi toto úžasné dílo Bohuslava Martinů. Dílo, které se dotýká věčně platných hodnot v životě člověka, odkrývající hloubku a podstatu skrytou ve filozofii lidového umění. Martinů, i když žil téměř celý život v cizině, neustále na domov vzpomínal, a těmito vzpomínkami je prostoupeno jeho dílo prostřednictvím lidové poezie. Kytice se právem považuje za jednu z nejúžasnějších replik našeho moravského folkloru.

Dá se říci, že Kytice je jedním z vrcholů Hradišťanu?

Tak… Jedním z vrcholů určitě.

Neříkáte to moc přesvědčivě, takže úplný vrchol to asi není.

Každé dílo má svůj čas, své místo na světě. A s každým dílem souvisí jiní lidé, je výsledkem života souboru. Nese jiné poselství, je odpovědí na okolní svět. Každého díla si vážím. A vážím si Kytice, protože vznikla tehdy, kdy měla vzniknout, a s lidmi, kteří ji tančí, protože to cítí.

Jak se vám vymýšlela choreografie na hudbu Martinů? Bylo to složité?

Zpočátku to byla velká pokora před jeho dílem. Je to velikán a jeden z našich nejlepších skladatelů, kterého si úžasně vážím. Přišel i strach, jak Kytici uchopit a nezklamat jej, až se na to bude Martinů shůry dívat. Hudba Martinů má silný emocionální náboj, velký spád, strhující rytmus slov. Jde do hloubky duše a emocí hrdiny příběhu. Snažila jsme se souznít s jeho hudbou a nechat se jí drsně objímat.

A co samotné příběhy? Nad těmi jste asi také musela přemýšlet.

Jejich studium je velice zajímavé, například Uliána, která zabila toho svého bratra. Jak přijít na kloub tomu, proč se tak stalo? My to dnes nechápeme, že někdo zabije kvůli lásce. Pak se ale člověk v různé literatuře dočte, že když zemřeli rodiče, všechna zodpovědnost za sestru spadala na jejího bratra. On pak mohl všechno. Zmlátit ji, když přišel z hospody, znásilnit, cokoliv. Jak mám tedy Juliánu pojmout? Jako vražedkyni? Je hříšnice, když šla za láskou? Nakonec stejně pykala, zazdili ji do kamení. Zůstala po ní jen krásná písnička a my jsme jí odpustili.

Když Zuzana Lapčíková studovala Komenského Orbis Pictus, žila prý rok v úplně jiném světě a nevnímala realitu. I vy jste se takto ponořila do starodávných příběhů?

Bylo by to krásné, ale myslím si, že studovat příběh Uliány a do toho žít i současný život je také zajímavé. Člověk si totiž uvědomí kontrasty života dřívějšího a dnešního a nakonec zjistí, že oba jsou o lásce, nelásce, nenávisti, naději a smrti, která je všudypřítomná. Navíc jsem se snažila do jednotlivých balad vložit i chápání dnešního člověka. Vyslovit příběh a hledat i dnes v sobě samém pocitovou paralelu, přestoupit až do podvědomí a odhalit i to, co je skryto v hlubinách duše.