Se svým snímkem larvy kříse, kterou zachytil v Papui Nové Guinei, uspěl v letošním roce v nejprestižnější celosvětové fotografické soutěži týkající se přírody - The Wildlife Photographer of the Year. Jeho fotka se dostala v konkurenci 43 tisíc snímků na post „Highly Commended“, což se dosud žádnému Čechovi nepodařilo. Přírodou se zabývá i při svých vysokoškolských studiích, která dokončuje na přírodovědecké fakultě v Českých Budějovicích.
Kdo vás přivedl k zájmu o fotografování?
Určitě to byl můj otec, fotograf a biolog Lubomír Pospěch, který mě odmala brával do přírody. Od útlého dětství jsem si tak vytvářel intenzivní vztah k přírodě. Když mi pak asi v mých 8 letech dal do ruky Prakticu se základním objektivem a mezikroužky, hned jsem vyběhl na zahradu a začal jsem pořizovat obrázky ještěrek. Makrofotografie tedy byla mým prvním fotografickým žánrem. Po nějaké době jsme Prakticu prodali a až v 18 letech se mi podařilo našetřit peníze na svůj vlastní fotoaparát. To už byla digitální Minolta. Od té doby věnuji fotografování naprostou většinu svého volného času i financí.
Vyzkoušel jste několik přístrojů, s jakým fotoaparátem fotíte nyní?
Již asi 6 let fotografuji se značkou Canon. Zpočátku to byla kinofilmová zrcadlovka a pak poloprofesionální digitální zrcadlovky. Mám taky starou kinofilmovou zrcadlovku systému Canon FD a jednu hledáčkovou Yashicu.
Kromě přírody fotografujete lidi při tanci, koncertu či divadle. Je ve vašich fotkách i něco z vás?
Dnes si řada lidí myslí, že fotografii tvoří z naprosté většiny technika. Určitě to tak není. Technické vybavení je pouze nástroj. Spisovateli se také lépe píše s kvalitním perem, ale příběh musí vymyslet sám. Já se na svých fotografiích snažím co nejvíce zachytit danou atmosféru a emoce okamžiku.
Co je podle vás potřeba k tomu, aby vznikla dobrá fotografie?
U fotografií živočichů je pro mě důležitý můj osobní vztah k nim, obdivuji je a jsem rád za každou minutu, kterou mohu v jejich blízkosti strávit, a to se snažím do fotografií vložit. Samozřejmě je důležité mít dobře zvládnutou techniku, abych nad vznikajícím snímkem měl kontrolu. Přesto zajímavé fotografie vznikají také experimentováním s nejistým výsledkem. U klasické fotografie to umocňuje skutečnost, že výsledek nevidíte hned, ale většinou až za několik dní a nemůžete tak okamžitý náhled použít k úpravě přímo při fotografování. V neposlední řadě je potřeba obrovská trpělivost, což platí zejména u snímků divoké přírody. Za každou dobrou fotografií jsou desítky či stovky nepovedených, desítky hodin ležení v blátě v pralese plném komárů přenášejících malárii a pijavic, čekání bez hnutí v mrazu či v dešti a měsíce příprav doma před výpravou.
Váš snímek živočicha obstál v konkurenci několika desítek tisíc záběrů na mezinárodní soutěži The Wildlife Photographer of the Year. Čím podle vás váše fotografie oslovila porotu?
Dle oficiálního hodnocení se jedná o dobře zvládnutou fotografii bizarního tvora. I pro mě bylo setkání s tímto živočichem prvním a v podstatě náhodným. Většina lidí, kteří fotografii spatří, se udivuje nad tím, co vlastně vidí.
Posunulo vás ve vaší práci vaše umístění v mezinárodní soutěži?
Pro mě to byla obrovská motivace. Pozice „Highly commended“ pak pro mě byla jako splněný sen. Dle mých informací se to ještě žádnému Čechovi nepodařilo. V Londýně jsem pak strávil na událostech okolo fotografické soutěže 5 dní, viděl úžasné přednášky, setkal se s řadou zajímavých lidí a navázal kontakty. Získal jsem také trochu jiný pohled na fotografie a uvědomil si nepředstavitelné množství tvrdé práce, které je za každou fotografií např. v National Geographic. Jsem také rád, že jsem potkal lidi, pro které je hlavním cílem fotografie přírody její ochrana, což se naprosto shoduje s mým smýšlením, ale přijde mi, že tento pohled řadě fotografů, které jsem znal doposud, chybí.
Zcestoval jste mnoho zemí, kam se v nejbližší době chystáte s fotoaparátem?
Příští rok bych se chtěl věnovat České republice, a to hlavně Bílým Karpatům. Žádná velká cesta zatím jistá není, ale když se objeví možnost, určitě se nebudu bránit.
Existuje místo, které se dá považovat za váš fotografický sen?
Určitě, řekl bych dvě – Antarktida a National Geographic.
Z mnoha expozic, kterých jste autorem, můžete označit jednu, kterou považujete za svoje nejpovedenější dílo?
Tohle je opravdu těžká otázka. Vybrat jednu z celkového počtu okolo 150 000 expozic, není jednoduché. Z mých cest po tropech to byl ale asi přistávající papuchalků z Norska. Z Bornea pak mám velmi rád fotografii kojení opic kahau nosatých, pozorovat je byl pro mě nepopsatelný zážitek.
Váš koníček je časově velmi náročný, dá se skloubit s běžným životem a denními povinnostmi?
Mezi moje povinnosti patří v současné době má magisterská studia, která dokončuji na Přírodovědecké fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Mým zaměřením je molekulární genetika, což je trochu vzdáleno fotografování ve volné přírodě, kterému se věnuji ve volném čase. Když nejsem v přírodě, trávím většinu času v laboratoři a u PC. Škola, fotografování i následné zpracování snímků je časově velmi náročné, proto mi ani na ostatní aktivity mnoho času nezbývá. Musím ale říci, že mám velkou oporu při fotografování, a to svoji přítelkyni. V terénu mi často asistuje a sama přitom také fotí, takže se při hodinách na jednom místě nenudím. Občas mi pomáhá i s výběrem fotografií, protože pohled jiného člověka je vždy užitečný. Zajímají ji nejrůznější fotografické informace včetně těch technických. Také mi toleruje, že náš malý pokoj, ve kterém žijeme, je často zarovnán fototechnikou. Za to jsem jí velmi vděčný.
