S programem brněnské Masarykovy univerzity (MU) bude její absolventka, sociální pedagožka, na jihu Afriky od poloviny března opět pokračovat. O práci i úskalích na africkém kontinentu povyprávěla v krátkém rozhovoru.

Vraťme se na začátek, jak tento projekt vůbec vznikl?

Jedná se o tříletý program, který jsme začali realizovat v roce 2008. V prosinci letošního roku by měl být dokončen. Projekt je financován Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a také spolufinancován Masarykovou univerzitou. Jeho rozpočet je deset milionů korun.

Máte za sebou roční pobyt v Africe. V čem tam spočívala vaše práce?

Byla jsem členem prvního dvoučlenného týmu, který do Angoly odjel v roce 2008. Naším úkolem je zprovoznit sociálně-pedagogické centrum ve městě Kuito a vyškolit z řad místního obyvatelstva pedagogy volného času a animátory volnočasových aktivit schopné pracovat s dětmi, pozitivně je motivovat ke školnímu i mimo školnímu vzdělávání a především napomáhat k efektivnímu trávení volného času. Tyto aktivity mají za cíl napomoci dětem ke kvalitnějšímu životu a také snížit riziko sociálně patologického chování a tak dále. Moje práce spočívá v koordinaci projektu v místě realizace, to obnáší především vedení centra, přípravu kurzů a výuky, navazování vztahů a případná spolupráce s orgány a organizacemi působícími v této oblasti, vedení a kontrola zaměstnanců centra.

Z České republiky jste byla jedinou pedagožkou?

Na projektu MU jsme byli většinou ve dvou– nebo trojčlenných týmech. V průběhu uplynulých dvou let se nás vystřídalo šest Čechů. Ve stejném místě mají své projekty i Česká zemědělská univerzita a obecně prospěšná společnost Člověk v tísni, takže tam bývá v průměru asi desetičlenná „česká komunita“.

Za tu dobu jste se musela setkat s mnoha lidmi. Dokážete říct, kolik jich bylo?

V rámci projektu jsme vzdělali 30 osob a 14 z nich u nás momentálně pracuje. První pětice animátorů začala pracovat v květnu 2009, v září už jich bylo devět. Od května do listopadu loňského roku využilo práce animátorů 24 637 dětí. V letošním roce se chystáme otevřít opět oba již zmíněné kurzy (Kurz animátora volnočasových aktivit a Pedagoga volného času).

Jaké podmínky pro vaši práci skýtá angolská provincie?

Záleží, jak se na otázku podíváme. Práce, kterou bychom tam mohli dělat, je hodně, v tomto směru jsou podmínky dobré. Co se týče obyvatelstva, je to jako všude na světě, jsou jedinci, kteří nám práci ulehčují, a jiní, kteří nám ji ztěžují. Největším problémem, na který neustále narážíme, je byrokracie. Komunikace a spolupráce s některými úřady je neskutečně náročná a někdy i nemožná. Také se už od počátku projektu potýkáme s neúspěchem při získávání pracovních víz, což naši situaci a působení v Angole místy komplikuje.

Musíte mít mnoho různých dojmů. Můžete říci, co vám tam působilo největší radost a co jste naopak vnímala jako největší problém?

Moje dosavadní dojmy z práce v Angole jsou vesměs dobré. Největší radost mi přinášeli asi studenti a zaměstnanci. Například pokud přišli sami s nějakou novou myšlenkou, nápadem, diskutovali a přemýšleli o problémech a hledali sami východiska, měla jsem radost, protože tím si připustili, že ten problém existuje, že se týká jejich okolí a že s ním chtějí něco dělat. Čímž mi vlastně dali zpětnou vazbu, že se nám podařilo předat jim myšlenku našeho projektu a oni ji přijali za vlastní a snažili se ji realizovat a dále rozvíjet. Jako největší problém jsem vnímala a stále vnímám problematickou komunikaci s úřady.

Považujete své působení v Africe za úspěšné?

To zhodnotím až po dokončení práce tam. V tento moment si myslím, že jsou věci, na které můžeme být hrdí a které se nám podařily, na druhou stranu jsou i situace, které bych se současnými zkušenostmi a časovým odstupem řešila jinak. Máme před sebou ještě necelý rok projektu, za dva týdny se chystám zpátky do Angoly.

Jak vaše cesty vnímá vaše rodina?

Do zemí mimo Evropu už jezdím posledních pět let, Angola tedy není mou první vzdálenější destinací, rodina měla dostatek času, aby si na mou nepřítomnost doma zvykla.