Zde v současné době vystavuje elegantní keramická autíčka tupeský rodák, třiasedmdesátiletý Josef Lapčík.

Vystudovaného slaboproudaře na vojenské akademii začala tvorba keramiky zajímat před třiatřiceti lety. Do jeho života totiž výrazně zasáhla poté, co jeho dceru obdarovala jeho sestra kusem keramické hlíny, o níž nejen Tupeští vědí, že se z ní v šikovných rukách lidí rodí krása. „Hlínu sice dostala dcera, aby si z ní vymodelovala několik figurek, ale já jí té hlíny část sebral a jako hračička jsem z ní vytvořil jedno zvířetníkové znamení. Byl to lev,“ vzpomíná na své první keramické dílko Lapčík. „Při tvorbě dalších zvířetníkových znamení jsem v sobě objevil schopnost hrát si s hlínou a vytvářet z ní krásné věci. Sestra nechala ty moje figurky naglazovat a vypálit,“ prozrazuje někdejší voják z povolání, výzkumník a pak i kantor na zlínské průmyslovce.

Způsob glazování figurek, jaký používají keramici v Tupesích, se mu při jeho figurálním tvoření do krámu moc nehodil. „Začal jsem tedy vymýšlet svoji vlastní technologii. Z knih, které jsme měli ve Výzkumném ústavu gumárenské a plastikářské technologie ve Zlíně, jsem se kupříkladu dozvěděl, že engoba bílá působí na keramice přirozeně a dodává ji starodávnou patinu,“ vysvětluje Lapčík. Objasňuje také mnoho dalších pojmů, o nichž se v odborné literatuře dočetl. Samostudium knih a vytváření hliněných figurek, jejich zdobení a glazování ho krůček po krůčku vedly cestami keramika samouka.

Už třiatřicet let usedá ve volných chvílích Lapčík se zatajeným dechem a pocitem šimravého tajemna k mazlavé a záludné hlíně. A proti té hlíně ruce. Obyčejné lidské ruce, ovládané rozumem a zkušeností. Za pár hodin se beztvará hrouda hlíny promění v postavičku, zvířátko nebo v pohádkovou figurku. „Začínal jsem modelováním zvířetníkových znamení a skončil jsem u aut. Mezi tím jsem tvořil různé postavičky. Protože jsme za mého mládí měli v Tupesích u domu mlýn s náhonem, učarovali mně vodníci. Žádný u nás nebyl, ale mně se jejich modelování moc líbilo,“ přiznává se smíchem Lapčík.

Jeho téměř třiceticentimetrové pohádkové figurky a postavičky venkovanů, zejména z vinorodých oblastí, putovaly do různých zemí světa. „Kolekci nóbl keramických autíček a motocyklů, která je v buchlovickém Muzeu Podhradí obohacena o kostitřas či dětskou káru, samozřejmě také z hlíny, jsem udělal na přání Miloslava Hrdého. Ta první keramická auta si lidé dávno rozebrali,“ dává k dobru keramický samouk. O každém vystaveném exponátu dovede poutavě vyprávět. „Když jsem ty stroje z hlíny vytvořil, sluší se, abych o nich něco věděl. Třeba, kdy byly vyrobeny, jaký obsah válců nebo výkon motoru měla třeba Bugatti T 37, NSU, německý Daimler či americké auto Cord 812,“ konstatuje jejich tvůrce.