„Máš mezi mými přáteli spoustu obdivovatelek,“ snažil se mě v týdnu potěšit jeden kamarád. Hurá! Konečně i já budu mít fanclub mladých a hezkých divaček, jež jsou doménou Tomáše Šulaje, Jirky Hejcmana, či Davida Vaculíka. „Aby jim nic neuteklo,“ pokračoval dotyčný „ptají se, jestli by se pro ně našlo ještě místo v předplatitelské skupině Senior.“ Až pak jsem pochopil, že přízeň je způsobena špatným zrakem.
Už téměř tři roky hrajeme komedii 1+2=6. Tento týden mi přišel mail. „Pane Kubáníku, jsem učitelka zeměpisu, ale nejsem tak blbá, abych neuměla napočítat do deseti. Nechtěli byste si tak jednoduchou rovnici přepočítat?“ Kdo mně poradí nejvtipnější odpověď a pošle mi ji do divadla, toho odměním.
Potkal jsem zděšenou kamarádku. „Naší Elišce se plete písmeno K a D. Ve škole měli úkol napsat, co dostali pod stromeček a my jsme jí koupili mrkací panenku.“ Chudák učitelka.
Byli jsme s desetiletou neteří u dědečka, který se rozhodl zahrát holčičce na harmoniku. Po deseti minutách se ke mně Natálka přitočila: „Dědeček muzicíruje moc rád, že? Hraje nám pokaždé, když přijedeme. Škoda, že jsme zatím tu písničku nikdy nepoznali.“ Přeji všem veselý týden.
Josef Kubáník
