Na třetí straně totiž škrabopisem stojí: „Něco čtení jako příprava na šéfredaktora. Jiří Dienstbier, 26. 4. 2004.“

Už se nikdy nikomu nepodepíše. Už jej neuslyším zaráčkovat v televizi myšlenku, nad kterou stojí zato přemýšlet. Nejen naše politika, ale i náš svět přišel o velkého muže.

V sobotu, když jsem se doslechl o jeho smrti, se mi vybavil jeho asi poslední pobyt v Uherském Hradišti a mé setkání s ním. Potkali jsme se v Portále, u kamaráda Pepi Janouška. Na černé kožené sedačce v kanceláři tohoto svérázného knihkupce a jednoho z posledních hradišťských pábitelů seděl už ledakdos. A v tento jarní den roku 2004 to byl Jiří Dienstbier. Usměvavý muž s šedou patkou, která mu pořád padala do očí, a on si ji nemohl pořádně učísnout, protože měl zrovna zraněnou ruku. Popíjeli jsme červené víno, Pepa Janoušek potahoval ze své ohmatané fajfky, Dientsbier pokuřoval tvrdé marlbora.

A mne, nezkušené novinářské pískle, vzali mezi sebe. Témata rozhovoru byla vskutku různorodá. Pepa Janoušek pouštěl do placu své historky „o babách“ a „o politikoch“. Jiří Dientsbier nezůstal pozadu ani v jednom oboru. Pokusy o exkluzivní rozhovor pro Slovácké noviny jsem odpískal po první hodině. Ne že by to nešlo. Ale v té záplavě myšlenek, které létaly vzduchem, jsem na to prostě neměl. Tak jsem seděl, poslouchal, ptal se a obdivoval. Těch pár neoficiálně prožitých hodin s Jiřím Dientsbierem v pohodové atmosféře u dobrého pohárku je pro mne nezapomenutelných.

V sobotu tak z našeho světa odešel jeden z lidí, kterých jsem si moc vážil. Vážil jsem si nejen jeho myšlenek, ale také toho, že byl skutečně člověkem. Nenapadá mne jiné pojmenování, než že nás opustil gentleman české politiky. Tak si jej chci pamatovat.

Pane Dientsbiere, díky za váš život, díky za vše, co jste pro lidi vykonal.