Ta druhá dívka té první totiž vehementně vysvětlovala, že jí profesorka neprávem v diktátě opravila slovo Lyduška na Liduška. Ta první, tedy brunetka, se vůbec nedivila. „No a proč by ti to jako neměla opravit?“ zastala se nepřímo profesorky. „Není přece blbá,“ dodala. Ta druhá uznala, že vyučující není blbá, ale stála na svém. Poulička přibrzdila, já měl vystoupit, ale zvědavost mi nedala, zůstal jsem. A dobře jsem udělal, i když mě čekala cesta po svých o zastávku zpět. Blondýnka vytáhla eso. Liduška je prý zdrobnělina od slova Ludmila nebo Lidmila, kdežto Lyduška od Lýdie. A má pravdu.
„Byla snad v diktátě zmínka o nějaké Ludmile či Lidmile? Nebyla, takže jsem klidně mohla napsat Lyduška, a basta. Chápeš to?“ vysvětlila brunetce blondýnka. Nevím, jestli ta první pochopila tu druhou, nechtěl jsem dojet až na konečnou. Já tu druhou pochopil. Smekám, blondýnko, není to s vámi tak špatné, jak se traduje. Teď už nevěřím, milé blondýnky, že lejete vodu do počítače, abyste mohly surfovat, že chodíte po špičkách kolem lékárny, abyste nevzbudily prášky na spaní…
Když se to vezme kolem a kolem, ono to s tím pravopisem domácích jmen je sice dost volné, ale ne libovolné. V základu slov se i/y má zachovat. Proto Liduška a Lidka na straně jedné, Lyduška a Lydka na straně druhé. A jestli je třeba Lukáš Lukášek, Luki, Luky, Lukino či Lukýno, to záleží na zvyklosti v rodině. A rodina sama? Když nechce být rodina Veselá Veselá, nic špatného jazykově neprovede, když bude rodina Veselých. Naopak. Základní podoba těch příjmení, která mají podobu přídavných jmen, je právě rodina Veselých, Smutných, Malých, Silných, Tlustých a tak dále. No a pokud někoho omrzí být třeba rodina Teplých či Studených, jazykově také nezhřeší, když bude vystupovat jako rodina Teplá, Studená, v dalších případech třeba Líbezná, Milá, Hladná, Lakomá, Štědrá…
Miloš Vsetínský
