Zápas, nejčastěji hraný na zelené trávě, zahajuje hvizdem ne na prsty, jak svého času předvedla paní Dáša, ale fouknutím do píšťalky hlavní rozhodčí, občas častovaný slůvky černá svině, byť není ani opálený, ani oháknutý celý v černém, jak bývalo zvykem. Dva pomezní mu pomáhají bez píšťalky, zato s praporkem v ruce. Po hřišti pobíhá 22 hráčů, kopou do míče, nezřídka i do sebe. Po 45 minutách toho mají až po krk, čeká je proto přestávka. Odpočatí soupeři se pak do sebe znovu pustí, mydlí se hlava nehlava, někdy i nemydlí. Kdo dá víc gólů, vyhrál.

Nám, kteří jsme fotbalu propadli, přináší radost ze života. Tedy aspoň občas. A to i v křesle u televizního přenosu. Když zápas komentuje P. Čapek, je na co se těšit. Znám sice pár jedinců, kteří raději stáhnou zvuk a jen se dívají, já naopak při jeho komentování zavřu oči a jen poslouchám a všechno si představuji. Tu jak jeden hráč „zneutralizoval“ druhého, tu jak jiný player „vystartoval jak torpédo do souboje“. Představit si, jak „minuty nemilosrdně natékají“, to jsem nezvládl už proto, že mně pro změnu zrovna natékala škraň od bolavého zubu. „Polách nenašel rozpohybovaného Bestu,“ ještě teď slyším známý hlas a v duchu si říkám, že měl líp hledat. Jestli ho později našel, třeba nerozpohybovaného, nevím.

To když v jednom zápase někdo dokonce „vytloukl bloky“, v tu ránu jsem otevřel oči, abych se přesvědčil, zda jsem ještě na fotbale, zda mě jedenáctiletá vnučka Ivča, je to filuta, nepřehodila na volejbal v domnění, že spím… Byl to fotbal, i když okořeněný volejbalovou slovní ingrediencí. A to mě ještě čekala představa, jak jeden z hráčů „ve svém dravém průvanu pokračuje bez ztráty kytičky“…

Nevzdal jsem to, zabrousil jsem do surreálna. Sportu zdar a fotbalu s P. Čapkem zvlášť…

Miloš Vsetínský