Akce se konala v rámci celorepublikového týdne sociálních služeb.

„Pozvali jsme si i školní skupinky. Jde především o to, aby se mladí lidé setkávali s postiženými. Musejí se přesvědčit, že to není nic odpuzujícího a že je potřeba se o ně starat a najít si k nim nějaký vztah,“ tvrdí vedoucí zařízení Pavel Hašek.

Na Bělince se o jedenašedesátku zdravotně postižených obyvatel nepřetržitě stará vrchní sestra, osm zdravotních sester a dvacet pracovnic sociálních služeb. Mají tam i vlastní kuchyni a prádelnu. „Počet zaměstnanců se může zdát vysoký, ale představte si dvanáctihodinovou směnu na oddělení s nevypočitatelnými klienty, kdy nevíte, co mohou provést. Za tu výplatu je to dřina,“ nechal se slyšet Hašek, jehož zařízení čeká budovatelské období. „Podle evropských standardů jsou prostory domova poddimenzované, proto stavíme novou dvoupodlažní budovu, ve které bude dvanáct pokojů. Naše čtyři oddělení se tak rozmělní, což zvýší kvalitu života obyvatel,“ uvedl Hašek. Stavba bude stát jedenadvacet milionů a přispějí na ni dotace z Evropských strukturálních fondů.

Zařízení na kunovické Bělince poskytuje celoroční pobytové služby zdravotně postiženým lidem. Personál učí klienty zdokonalovat své schopnosti, vede je k samostatnosti a pečuje o ně, aby mohli důstojně žít. V současnosti má nejmladší obyvatelka domova čtyři roky, nejstarší šestatřicet let.

Vrchní sestra: Vážíme si normálního života

Každodenní kontrola zdravotního i psychického stavu klientů, objednávání léků a hlavně velké množství vyřizování byrokracie. To je každodenní pracovní náplň vrchní sestry kunovického domova pro osoby se zdravotním postižením Naděždy Balaštíkové.

„Hlavně tou byrokracií jsme v poslední době zavaleni. Pak nám bere čas, který bychom mohli strávit s klienty,“ upozorňuje šestačtyřicetiletá Balaštíková, která má vystudovanou střední zdravotnickou školu se specializací v oboru interna. Její pacienti denně potřebují čtyřiadvacetihodinovou péči. „Ti těžce postižení jsou upoutáni na lůžko, a když ležíte nonstop na zádech, musí vás někdo přetočit na bok či břicho. Provádíme jim také prenatální stimulaci. Ta vychází ze stadia, kdy jsme u maminky v bříšku a obaleni plodovou vodou tam máme pocit bezpečí. Děti, které tady máme, proto zabalujeme do deky a uvedeme je do polohy, ve které se cítí bezpečně,“ vysvětlila jeden z pracovních postupů Balaštíková. Ze strany personálu je však důležitá i psychická podpora pacientů.

„Ta musí být vypozorovaná, protože předem nevíme, kdo jak reaguje. Každý z nás umí říct, co ho tlačí, bolí, co se mu nelíbí. Jenže většina našich klientů nic neříká, komunikuje neverbálně třeba nějakou mimikou nebo skřekem. To musí naše pracovnice vypozorovat. Takové sžívání s novým klientem trvá dlouho. Někdy týden, jindy i půl roku,“ tvrdí vrchní sestra.
Práce v podobném zařízení je pro sestry i sociální pracovnice psychicky náročná. „Snažíme se tady nechat všechno, a pak přijdeme domů, kde zase musíme řešit své problémy. Ale na druhou stranu každá jsme ráda, že máme zdravého manžela a děti. Vážíme si normálního života,“ uzavírá Balaštíková.