Romantické staré město s křivolakými uličkami dlážděnými obřími „kočičími“ hlavami, starobylé hrázděné domy, plachetnice kotvící na nábřeží v centru poblíž zvedacích mostů, intimní zákoutí s lavičkami obrostlými břečťanem, v dáli poblikávající modrobíle-červený maják, ale i živý pulsující přístav se stovkami obrovských jeřábů tyčících se na obzoru, moderní architekturou, mrakodrapy ve tvaru písmen „K“ a „D“, univerzitami, parky s fontánami a uměleckými skulpturami, rušnými nočními kluby, studenty a námořníky z celého světa, to vše je Klaipeda – přístavní metropole na východním pobřeží Baltského moře a třetí největší město Litevské republiky. V současnosti žije v Klaipedě 200 tisíc obyvatel, na sklonku letošního července k nim další 4 tisíce přibyly. Klaipeda se totiž stala hostitelským městem už 46. ročníku mezinárodního folklórního festivalu EUROPEADE 2009. A mezi oněmi čtyřmi tisícovkami nových dočasných obyvatel Klaipedy byla i třicítka tanečníků, muzikantů a zpěváků z Bánova. V konkurenci 166 souborů z celé Evropy se jim povedlo nebývale zazářit. A nebylo to v rámci festivalu Europeade poprvé.

Začalo to ve městě diamantů…

Festival Europeade je v mnoha ohledech výjimečnou akcí svého druhu. Patří k nejstarším festivalům lidového umění na starém kontinentu a ve světě vůbec, ovšem disponuje hned několika zvláštnostmi. Netradiční je už samotný fakt, že jeho otcové-zakladatelé se nerekrutovali z žádné z tradičních evropských folklórních bašt, nýbrž z belgických Antverp – města celosvětově proslulého nikolivě zpěvem a tancem, ale obchodem s diamanty. Tyto magické krystaly jsou dle známého úsloví sice věčné, leč obchod s nimi může zřejmě časem nudit. Proto v roce 1964 jistý Mon De Clopper a jeho přátelé pojali myšlenku zorganizovat akci, která vnese trochu vzruchu nejen mezi obchodníky s diamanty, ale především mezi vlámské milovníky vína, žen a zpěvu.

Založili Vlámské hnutí lidového umění a to pak přímo v Antverpách uspořádalo první festival Europeade. Zpočátku šlo spíše o lokální přehlídku, časem se ale ukázalo, že antverpští starousedlíci nejsou jen zdatní obchodníci s diamanty, nýbrž i schopní organizátoři. Festival se lety rozrůstal a mohutněl a Antverpy mu začaly být těsné. Prezidentem festivalu se poté stal dnes už 70letý, ovšem stále ještě velmi akční a činný Bruno Peeters, za jehož působení se festival otevřel i souborům ze zemí bývalého východního bloku a stal se jednou z vlajkových lodí kulturní politiky Evropské unie. Má vlastní znělku, vlastní heslo „Rozličností k jednotě“ a stal se putovním, tudíž jej rok co rok hostí jiné evropské město. Za oněch 46 let trvání se některá místa ujala hostitelského žezla festivalu Europeade i vícekrát – například španělská Valencie, bretaňská metropole Rennes, Nuoro na ostrově Sardinie, dánské Horsens či švýcarské Martigny. A právě s posledně jmenovanými městy souvisí i festivalová angažmá souboru Kohútek z Bánova.

Kohoutí stopy od sardinek k Baltu

Bylo to totiž právě Nuoro ve žhavém srdci Sardinie, které se před 6 lety stalo první „europeadní“ štací obnoveného bánovského Kohútku. Aby nedošlo k mýlce – zdrobnělý název (vycházející z kohouta v bánovském obecním znaku) neznamená, že jde o soubor dětský. Jádro taneční a pěvecké složky tvoří mladí muži a ženy, kteří a které ovšem v dětském věku prošli Kohútkem původním – souborem, který před 35 lety založila na bánovské základní škole učitelka Helena Vystrčilová. Ta je se souborem coby choreografka spojena dodneška a během let vychovala několik generací tanečníků a zpěváků. A právě z jedné z generací nejsilnějších vzniklo jádro současného Kohútku, který si z nostalgických důvodů ponechal i původní název. Bánovští si vůbec libují ve zdrobnělinách – Kohútek doprovází cimbálová muzika nesoucí roztomilé označení Strúček, přestože je tvořena studenty…

Přehršel zdrobnělin ovšem vyvažuje název další doprovodné muziky – Žandár – který je sice oficiálně uskupením pražským, ovšem tvořeným někdejšími vysokoškolskými studenty z Nivnice, Vlčnova, Uherského Brodu, Starého Města, Babic a Žďáru nad Sázavou. A právě Žandár byl kapelou, která s Kohútkem před lety natočila první CD a také jej doprovázela na prvních festivalech Europeade – po sardinském Nuoru byl Kohútek pozván na další ročníky do lotyšské Rigy, dánského Horsens, švýcarského Martigny a letos do litevské Klaipedy. Tam už potřetí soubor vycestoval hned se dvěma cimbálovkami – jak se Žandárem, tak s bánovským Strúčkem. Možná, že právě přítomnost tradičních slováckých cimbálových muzik, zvukově vyčnívajících z řady profesionálních, avšak převážně dechových orchestrů, činí Kohútek na festivalech Europeade tak atraktivním.

Dalším kamínkem v mozaice nebývalého zahraničního úspěchu Kohútku jsou bezesporu i bánovské kroje, na evropské poměry nesmírně zdobné, barevné a vypracované a díky spoustě flitrů a výšivek těžko přehlédnutelné. A velmi snadno zapamatovatelné, což se potvrdilo i letos v Klaipedě – jak při monumentálním průvodu všech účinkujících ulicemi města, tak při jednotlivých vystoupeních na různých místech Klaipedy, tak i při slavnostních ceremoniálech u příležitosti zahájení a ukončení festivalu, které tvoří pravidelnou strukturu každého ročníku Europeade. Stejně jako noční mezinárodní bály na náměstích v historických centrech, kde letos Kohútci sklidili snad největší ovace ze všech účinkujících – jak díky bravurně odvedenému programu, tak díky bonbónku na závěr v podobě slavné balady Nothing Else Matters, kterou kapela Strúček zvládla skoro stejně dobře, jako kdysi dávno Metallica…

Klenoty v zemi jantaru

A jak vnímali festival Europeade a bánovský Kohútek samotní Klaipeďané? Adjektiva jako „vstřícný“ a „srdečný“ by byla slabá a podstatu málo vystihující, protože vztah Klaipeďanů a Litevců vůbec k České republice a moravskému folklóru je skutečně nebývale vřelý. Litevci jsou velmi kulturní národ, nesmírně ctící lidové tradice, umění a kulturu, o čemž svědčí i fakt, že jen v samotné Klaipedě je v provozu 5 koncertních síní a pořád jsou plné, což je v poměru k počtu obyvatel záviděníhodné a v tuzemských poměrech bohužel těžko představitelné. Pokud zvolíte Litvu coby prázdninovou destinaci, určitě budete překvapeni – jak vstřícností tamních obyvatel, tak jejich tělesnými půvaby (což platí dle pánské části Kohútku především o Litevkách, jež jsou velmi sošné, křehké a mají prý nejdelší nohy na světě…). Litevci jsou navíc národem velmi družným a zpěvným a jsou velmi hrdí na svou takřka panensky neporušenou přírodu, která obzvláště v okolí Klaipedy nabízí neuvěřitelné scenérie – nekonečně dlouhé pláže bílého písku lemované borovými háji, původní rybářskou vesničku Nida vprostřed písečných dun Kuršské kosy či nedaleké lázně Palanga pověstné největšími nalezišti jantaru. Litva je pobaltský stát, nepodobá se ale ničemu kolem Baltu: ani severu Německa, ani Polska, ba ani Skandinávii, s níž má společné chladnější podnebí, stálý lehký vítr a převážně plavovlasé obyvatelstvo. Většina bánovských Kohútků při loučení slibovala, že se do Litvy určitě vrátí. Ovšem až po příštím ročníku festivalu Europeade, který proběhne v červenci 2010 v italském Bolzanu.

Kohútek v Litvě reprezentoval Českou republiku i Slovácko úspěšně a se ctí, a nebylo to pouze díky nákladným krojům a pro zbytek Evropy atypickým melodickým písním. Ty by souboru byly málo platné, pokud by nedosahoval určité profesní vyspělosti, která je na Europeade podmínkou. Triumvirát vedoucích ve složení Vítězslav Zálešák a Hana Zálešáková a Jarmila Brnková spolu s choreografkou Helenou Vystrčilovou vytvořil tvůrčí tým, v němž se spojila taneční a pěvecká erudice s kreativními a nápaditými choreografiemi, což ani ve vyspělých evropských podmínkách není samozřejmostí. Samozřejmostí není ani skvěle fungující podpůrný doprovodný tým ani bezpečná a rychlá doprava, kterou přes Polsko až do litevské Klaipedy a zpět zajišťovala firma Pavel Habarta z Hluku. Hlavní díl práce samozřejmě odvedli především tanečníci samotní a cimbálové muziky Strúček a Žandár. Možná je škoda, že Europeade není festivalem soutěžním. Pokud by byl, Kohútek by rozhodně neodjížděl bez vavřínů.

Markéta Ševčíková

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu 6