V zemi zažila nejen setkání, které se jí navždy vrylo do paměti, ale také na vlastní oči viděla, jak je v Indii její finanční podpora využita.

„V Indii mám adoptovanou holčičku. Teď už je to sice 13letá dívka, ale z její první fotky se na mě dívá drobná desetiletá dívenka s plachýma očima,“ vypráví svůj příběh Ilona Dufková z Ostrožské Lhoty o své letošní cestě do druhé nejlidnatější země světa.

O možnosti adopce na dálku se dozvěděla asi před pěti lety z novinového článku. Dlouho se nerozmýšlela a prostřednictvím stránek Arcidiecézní charity Praha začala v daleké Asii podporovat indickou holčičku. „Jmenuje se Ishwarya. Každý rok jí přes Charitu posílám peníze, aby mohla chodit do školy. Ona se na oplátku velmi dobře učí a v každém jejím dopise je od ní namalovaný i obrázek. Obyčejně je to krajina, někdy s domkem, květinami, ale vždycky s horami, za které zapadá červené slunce,“ přibližuje svůj kontakt s dívenkou dárkyně. Když jí každý rok chodily v dopisech i fotky holčičky, znovu se na ně dívala a viděla, jak se každý rok mění, ani ve snu by ji nenapadlo, že Ishwaryu někdy v životě uvidí.

Za čtrnáct dnů v Indii lze pocítit její srdečnost

Arcidiecézní charita Praha vydává svůj časopis, který zasílá všem, kdo finančně podporuje děti z třetího světa. Na podzim minulého roku se Ilona Dufková z bulletinu Charity dozvěděla, že na začátku roku plánují cestu adoptivních rodičů za „svými dětmi“ do Indie. Přiznává, že i ji samotnou rychlé rozhodnutí vydat se do Indie překvapilo. „Dnes rozhodně ničeho nelituji, ba právě naopak. Za těch čtrnáct dnů nejde sice Indii poznat, ale lze pocítit její rozmanitost, rytmus, ale hlavně lidskost a srdečnost,“ vypočítává dojmy, které na ni tato obrovská země za tu krátkou dobu udělala, a vrací se na začátek společného putování. „Z Prahy nás koncem ledna odletělo dvacet. Navzájem jsme se vůbec neznali, ale i tak jsme měli tolik společného. V Indii máme všichni ´svoje děti´. Během deseti hodin jsme se bez jakékoliv aklimatizace ocitli z mrazivého domova na jihozápadě Indie ve sluncem prohřátém a barvami zářícím indickém státě Karnátaka. Tady začalo naše putování po stopách adopce na dálku se spoustou těžce popsatelných krásných zážitků,“ říká nadšeně.

Putování dárců po Indii, kterou organizovala Charita, bylo přesně rozplánováno a naplněno náročným programem. Postupně skupinka Čechů strávila na ne příliš kvalitních indických cestách téměř tři tisíce kilometrů. Během cesty postupně navštívili pět oblastí a devět středisek, které úzce s pražskou organizací spolupracují. V každém středisku jim připravili pro ně až neskutečné a srdečné uvítání. „A mimo to, děti vždy nacvičily pestré a náročné vystoupení. Bylo až dojemné sledovat, s jakou radostí tančí, zpívají, cvičí a předvádí se nám,“ přiznává Dufková a připomíná další zážitky.

„Ve střediscích jsme navštívili mnoho škol. Základních, středních, ale třeba také speciální pro postižené děti. Byli jsme se podívat také v nemocnici svatého Ignáce v Honavaru a ve vesnici pro opuštěné a nemohoucí staré lidi v Modbidri. Hrdě nás všemi místy prováděli a ukazovali nám, co všechno za pomoci pražské Charity pořídili. A kladli nám na srdce, ať nezapomeneme poděkovat u nás všem, kteří na jejich děti myslí a umožní jim chodit do školy. Byla to velmi milá slova, až jsem si říkala, že já osobně přece pro ně zase tolik nedělám,“ vzpomíná na těžko popsatelné chvíle z indické Karnátaky.

„Z prezentací ve střediscích jsme pochopili, jak obrovský kus práce tady pro děti a rodiny ze zaostalých rodin dělají řádové sestry, sociální pracovníci a dobrovolníci,“ zdůrazňuje dárkyně a také říká, že se nestarají jen o vzdělání dětí, ale na vesnicích se snaží lidem pomáhat v různých programech o zdraví, AIDS, lidských právech a začlenění se do společnosti. Starají se o sirotky a staré lidi. Zaměřují se i na ženy, které žijí ve vesnicích v zoufalé situaci a jsou v Indii všeobecně utlačovány. Jsou většinou negramotné, proto s nimi zakládají svépomocné skupinky a učí je společně spořit a hospodařit s penězi a vzájemně si pomáhat.

Každý z účastníků putování se podle předem naplánovaného programu setkal i se svým sponzorovaným dítětem. Předposlední den pobytu se v sociálním centru ve městě Mangalore setkala se svou sponzorovanou dívenkou také Ilona Dufková. „Přijela za mnou i s maminkou a mladším bratrem Ajithem (otec rodinu opustil, když byly děti malé). Když Ishwarya vešla do jídelny ve středisku Mangalore, kde jsme seděli, okamžitě jsem ji poznala. Viděla jsem, jak bezradně těká očima po místnosti, která byla plná bílých lidí. Ale když mě uviděla, hned se její oči rozzářily. Poznala mě. Těžko se mi teď budou hledat ta správná slova – setkání s nimi bylo tak neuvěřitelně krásné a dojemné. Nikdy nezapomenu na skromnost a vděčnost v jejich očích a tehdy jsem si jako nikdy předtím uvědomila, že slova jsou mnohdy zbytečná, abyste cítili blízkost druhého.“

Pomáhejte nám pomáhat

Šestačtyřicetiletá žena mluví o návštěvě Indie jako o nezapomenutelném zážitku. Vzpomíná na lidský mumraj na ulicích, na spoustu rikš a motorek ve městech, na všudypřítomné odpadky, lidi, kteří žijí jen na prašných ulicích a v chatrčích na předměstí Bombaje, a na žebračky nosící v uzlíčku na prsou svoje malé spící děti. Ale mluví také o nádherných chrámech, které po cestě navštívili, a vzpomíná na jemný písek na pláži a teplý Indický oceán… „Ale obraz Indie ve mně přesto zůstane – i přes všudypřítomnou chudobu – jako rozzářené, zvídavé, krásné a okaté děti. A zůstane mi také pocit, že pomoc, kterou jim poskytuje Arcidiecézní charita Praha, má pro ně obrovský smysl a význam, kterou díky lidem ve střediscích využijí beze zbytku.“ Pomáhejte nám pomáhat – takové heslo má v záhlaví časopis pražské Charity, a pokud tento článeček osloví alespoň jednoho nového dárce, bude Ilona Dufková spokojená. „Za sebe jsem ráda, že jsem byť jenom nepatrnou součástí tohoto projektu, který změní v Indii život tisícům dětí a jejich rodinám z nejchudších a utiskovaných vrstev. Může se to sice zdát jako kapka v moři – v této zemi s více než miliardou obyvatel –, ale i tak děkuji všem, komu není lhostejný osud těchto lidí s velkým a otevřeným srdcem,“ zakončila své dojmy.