Platí-li, že jméno slavného režiséra ve spojení s uherskohradišťským souborem dává záruku mimořádné podívané, mají se diváci nač těšit.

„Je to příběh všech, kdo z nějakého důvodu hledají svou domovinu, ať už geograficky, nebo jen metaforicky jakožto smysl, cíl, prostor svého žití,“ říká dramaturgyně inscenace Iva Šulajová.

Do Slováckého divadla se vrací J. A. Pitínský. Bylo těžké jej opět získat?
Stalo se milým nepsaným zvykem, že ob sezonu oslovujeme pana režiséra Pitínského s nabídkou ke spolupráci se Slováckým divadlem, a on nám podle nepsaného zvyku zatím ještě nikdy neodmítl. Pořádáme vždy s panem ředitelem Stránským takové spanilé jízdy do Luhačovic a tam kujeme pikle v oblasti možných titulů. Bývají to vždy krásná setkání plná mnohých očekávání a nápadů. O to větší je radost, dovezeme-li s sebou i nějakou cenu, kterou někde na festivalu či v anketě u diváků vyhrála předchozí páně režisérova a naše inscenace.

Z předchozích inscenací je laťka nastavena pěkně vysoko. Jak přistupujete k novému titulu? Cítíte větší odpovědnost?
Snažíme se o to udržet, ba i jemně gradovat, jakousi linii v titulech, které u nás J. A. Pitínský inscenuje. Jsou to příběhy až anticky osudové, takové, které skýtají svou formou mnohost motivů pro rozvinutí výrazné i jemné jevištní metaforiky. Příběhy, které Pitínského bohaté imaginaci, ale také jeho schopnosti hlubokého pochopení autora, sluší. Proto jsou to často dramatizace prozaických předloh. Věřím, že letošní tip je opět dobrým „materiálem“ pro malý divadelní svátek – totiž pro dramaticky zpracovanou jevištní báseň.

Jak jste přišli na Máchovy Cikány? V čí hlavě se zrodili?
Pamatuji se na jednu zmíněnou luhačovickou „spanilou jízdu“, kdy už padlo mnoho témat a titulů. Pořád to ale nějak nebylo ono. Tak až téměř na závěr naší schůzky jsem se odvážila navrhnout: „A co Máchovi Cikáni?“ Pitínský okamžitě zareagoval: „Tak ty bych jednou dělal moc rád.“ Rozjížděli jsme se s dvěma tipy, jeden z nich byli Cikáni. Domluva zněla, pokud mi do příštího večera pan režisér nezavolá, bude se dělat ten druhý titul,což by mě, přiznám se, mrzelo. Během dne prostudoval znova složitý Máchův text a večer se rozezněl očekávaný telefon.

Čím mohou podle vás oslovit dnešní diváky?
Kdo Máchovu novelu četl, ví, že ani jeden z autorových hrdinů není národností Rom, nebo chceme-li cikán. Pouze někteří žili delší čas s potulným cikánským kmenem. Jde spíše o romantickou zálibu nazývat tak všechny, kdo putují odloučeni od domova, vlastní národní identity, kultury i své lidské podstaty. A to je téma velmi současné a zároveň i velmi blízké máchovské identitě „vyhnance ve vlastní zemi“. Je to příběh všech, kdo z nějakého důvodu hledají svou domovinu, ať už geograficky nebo jen metaforicky jakožto smysl, cíl, prostor svého žití. Navíc je zde zcela konkrétní milostný příběh s až thrillerovou zápletkou. To vše v dramatických střizích a zlomech a v nádherném, neskutečně živě působícím Máchově jazyce. Což je podle mě dalším významným přínosem – ukázat divákům Máchu prozaika a dramatika a pokusit se tak rozšířit a přesáhnout zjednodušující přeslazený obraz básníka povinné čítankové četby „o prvním máji, lásky času“.

Mácha popsal příběh Cikánů v poněkud složitější formě. Podaří se vám příběh dovyprávět na jevišti tak, aby byl čitelný i pro diváky, kteří Máchův text nečetli?
Věřím, že ano. Příběh sám je totiž velmi subtilní. Složitost spočívá ve spletité časové kompozici různých vsunutých vyprávění a retrospektiv a v Máchovu pověstném a velmi strhujícím líčení romantických přírodních scenérií. Nutné je zachovat logiku děje, vše ostatní už je nepřeberným prostorem pro režisérovu fantazii.

Dramatizace bývají velkým oříškem. Jak jste jej rozlouskli tentokrát?
Jak jsem řekla, s ohledem na divadelní poetiku jsme mírně reorganizovali děj, jinak jsme se ale drželi Máchy. Jeho text je výsostně dramatický. On sám byl velmi aktivní jako herec, a údajně velmi dobrý, navíc mnohé scenérie sám skicoval, tudíž text nejenže často připomíná až dramatický dialog se scénickými poznámkami (co se týče třeba světla až velmi „scénograficky“ zpracovanými), ale hlavně vytváří skutečné dramatické situace. Jejich přítomnost nebo nepřítomnost v textu je obecně hlavním rozdílem dramatu a prózy. Mnohé postavy jsou dále velmi dobře a detailně charakterizovány přímo jazykem – což je takřka realistický rys (a to v naší literatuře 1. pol. 19. stol. ještě dost ojedinělý), jiné jsou zase charakterizovány jakoby až filmovým popisem detailní mimiky a gestikulace postavy. Je to skutečně formálně nesmírně zajímavé a moderní dílo nabízející bezpočet různých ztvárnění.

Pitínský je známý tím, jak text v průběhu zkoušek mění. Co na takový postup říká dramaturgyně?
No, bývá to problém. Pro dramaturgyni i pro herce a třeba pro nápovědu. Stále přepisujeme, kompletujeme nové texty a vše se pořád mění. Vzniká to ale ze zkoušení konkrétních situací. Někdy cítíme, že by situace měla ještě pokračovat, a tak je třeba text přidat, rozepsat. Konečný scénář se tak doslova rodí na zkouškách. Ale tak by to mělo na divadle přece být: divák nesleduje pouhý text, promlouvaný herci na jevišti, ale jakýsi stvořený život a svět, a to ještě v iluzivním, například metaforickém podání. A ten (ani v realismu) nelze vyjádřit jen mluvou, svou úlohu hrají pohybové akce, gesto, mlčení, mimika, hudba, výtvarná stránka. Pitínský staví inscenaci přímo na jevišti, vychází z vlastní fantazie, herců, vzniklé situace a kostry textu. Vše se upravuje v zájmu společného ladění. Myslím, že přes veškeré obtíže, třeba při učení textů, všichni cítíme, že je to tak dobře.

S režisérem Pitínským spolupracujete už poněkolikáté. Mění se nějak práce s ním?
Vše výše popsané se zatím nezměnilo. A snad mohu říct bohudík!

Jak se na režiséra těší herci? Už asi vědí, co je čeká…
Já myslím, že se těší moc. Právě proto, co všechno jiného kromě textu si budou moci v inscenaci zahrát. Třeba Jitka Josková má v textu úžasnou máchovskou poznámku: „Pozorně poslouchá vše, ze začátku je pokojná, dále však vrhá sebou o zem a vine se co červ po podlaze.“ Není to úchvatný herecký úkol?