Trojici cen udělovanou za nejlepší mužský herecký výkon, ženský herecký výkon a nejlepší inscenaci sezony tradičně sponzoruje společnost Hamé. „Jak Slovácké divadlo, tak naše společnost patří k tomuto regionu a to je důvod, proč jsme se zapojili do akce Největší z pierotů. Samozřejmě vzrůstající jméno a kvalita představení Slováckého divadla jen podtrhují náš zájem v tomto spojení pokračovat,“ uvedla marketingová ředitelka Hamé Marcela Mitáčková s tím, že ji letos velmi potěšil také výběr autora obrazů. Jan Botek pro Slovácký deník objasnil nejen svůj vztah k výtvarnému umění, ale také ke Slováckému divadlu.

Jaký je váš vztah ke Slováckému divadlu?

Můj první kontakt s divadlem byl asi tak v letech 1985 nebo 1986. To jsme se spolu s ženou stali abonenty a navštěvovali jsme ty krásné inscenace s Kolářovými nebo Vraspírem. Postupem času přibývalo starostí a volných chvil bylo méně a méně a upřímně řečeno, jsem dnes rád, když do divadla zajdeme dvakrát do roka.

Jak jste se dostal k malování pierotů?

Oslovil mne fotograf a kamarád Mirek Potyka. On dobře ví, jaké věci dělám. Jsem rád, že mi on i celá porota Největších z pierotů věří, že se toho zhostím dobře.

A viděl jste některou z cen, kterou tvořili umělci před vámi?

Viděl jsem obraz od Honzy Černého, ale i Červinkova pierota. Také si vzpomínám na některé další výtvarníky. Celé je to prostě o tom, aby tvůrce do díla vnesl svůj osobitý styl. Každý je schopen ztvárnit stejný námět podle své vlastní imaginace.

Kde jste hledal inspiraci pro ztvárnění pierota?

Ono je to potřeba vnímat jako celek. Když jsem se tímto tématem začal zabývat více, tak jsem si uvědomil, že je to záležitost všeobecně známá. Četl jsem Pierota od Kožíka a narazil tam na krásné ilustrace. Už to nutí člověka srovnávat. Já při práci na cenách ctil klasiku. Nakreslil jsem pierota, který nahlíží škvírou v oponě, jestli už ti očekávaní diváci přichází. Ještě měl mít v rukou růže, ale to jsem zavrhl. Je to prostě klasická postava z commedia dell´arte. Prostě pierot, šašek.

Naznačíte i podobu hlavní ceny?

Je pojatá tak, že postava pierota hraje na kytaru. Vtípek je v tom, že se mu ta kytara ohýbá. U někoho to může evokovat dílo od Salvadora Dalího, to jeho pověstné ohýbání hodinek. Nechal jsem mu kytaru jen tak zaplápolat, ona jakoby pláče, je taková smutná.

Jaká je vaše nejoblíbenější technika?

Poslední roky, vlastně už desetiletí, nejraději dělám pastelem. Má to i praktickou výhodu – dá se s ním dělat doma na stole, manželce to nesmrdí. Nemusíte míchat barvy, ony jsou už namíchané v těch tyčinkách. Čili jen zvolíte barvu, a když se vám nelíbí, tak ji přemažete. Je to velmi tvárné. A co mne na tom baví? Přechody. Pastelem se udělá přechod mezi barvami jen pohybem prstu, kdežto v oleji se musí dělat na několikrát, třeba na tři lazury a trvá to třeba měsíc. Já to zvládnu ve vteřině.

Ale umělec ve svém tvůrčím životě nevyzkouší jen jednu techniku…

To se tak traduje, že umělec tvoří v etapách, a pokud možno ty etapy na sebe kontinuálně navazují. Ale často člověk zkouší úplně rozdílné póly, přejde třeba od grafiky až k soše.

Zkusil jste i jiné techniky?

Dělal jsem třeba sošky do bronzu, do kamene, do dřeva. Takže nějaké zkušenosti mám. Brzy jsem však pochopil, že to není moje parketa. Mne ten pocit manuální práce hrozně svazoval při jakési tvůrčí lehkosti. Mlátit dva tři dny do kamene je podstatně náročnější než to stejné zpodobnit na bílém plátně.

Dokázal byste sám pojmenovat, čím je vaše tvorba charakteristická?

Kdo mne trochu zná, tak ví, že tvořím víceméně v poloze geometrické abstrakce. Moje realita je rozkouskovaná na jednotlivé segmenty a z těchto segmentů skládám svá díla. Baví mne něco sestavovat způsobem, že si vytáhnu konkrétní prvky a znovu z jednotlivých kousků složím celek. Je to velmi podobné dětské stavebnici, jsou tam nějaké čtverečky, obdélníčky a různé geometrické prvky. Já si s tím vlastně hraji…

Jaký je váš nejoblíbenější herec ve Slováckém divadle?

Moc se mi líbí Robert Bellan. Je to asi tím, že působí přirozeně a přesvědčivě. Neumím to správně vyjádřit, ale vyvolává ve mně dojem, že on vlastně asi nemusí moc hrát a podává sám sebe.

A co samotné inscenace?

Líbí se mi všechno od Pitínského. To jsou věci s uměleckou přidanou hodnotou. Samozřejmě, je to hůře pochopitelné pro diváka, ale ten jeho pohled je natolik výjimečný, že z toho dělá unikátní záležitost.

Vizitka Jana Botka

Narodil se 26. 7. 1962 v Uherském Hradišti. Dětství prožil v Chylicích, od patnácti let žije v Ostrožské Nové Vsi. Absolvoval odborné učiliště a střední odbornou školu s maturitou. V roce 1986 se stal členem Výtvarné skupiny Sdruženého závodního klubu v Uh. Hradišti (nyní Klub kultury). Věnuje se malbě (olej a pastel) a grafice. Patří mezi významné organizátory výstav.